Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Trojka individuí potulující se horskou přírodou, dělající brajgl a dbající na podivínství, nadsázku a spojení s domovinou. Tabula Rasa se chtějí bavit a tak pojí dohromady vše co jim zábavné přijde. Black metal, punk, experimenty, litry piva a radost z toho být Rakušan a mít za barákem Alpy. Jejich sotva dvacetiminutové EP berme jako seznámení. Titul alba zní volně přeloženě Tabula Rasa ... a jejich hrozné písně. No, vážně se borci opravdu neberou, budiž jim to přičteno ke cti. Hudebně se potulují zhruba tak, jako hrozí po horách. Živě si dokážu představit jak se nalití s kosama a sekerama motají po lesích a řvou jak paviáni. Vysmátí, utrmácení a zmožení alkoholem. Tak to je i s produkcí kapely. Heavy punkové rozprávky se mění v černočerné lavírování na stejném základu, aby na chvilku lehce ustoupily do pozadí zvukovým podivnostem. Někdy to celé zazní zajímavě, až do zjištění, že se vůbec nic neděje a celá ta taškařice má jepičí život.

Takže je na čase se v klidu posadit, povolit pásek a najít v lednici něco chlazeného, co leze do hlavy. Být trochu za primitiva, ale nebýt úplně za hlupáka. Možná bude čas i na malé intelektuální okénko, kdy už doba večerního lití pokročí a člověk si rád popovídá sám se sebou a ponoří se do těžších hudebních rovin. Až do té doby, než si uvědomí, že je tak namol, že je to všechno jen mázlá představa roztékající se v zrcadle koupelny. O nic ale nejde, jen o to radovat se z maličkostí. Tabula Rasa jedou načernalý bigbít, který osvěžují pár netradičními prvky. Ale vlastně i těmi tradičními, pokud se na moment na tóny nalepí kousek domácího folklóru stříklého kocovinou (Der Wildmensch).

Měli bychom se i trochu bát. Všechny čarodějnice z vesnice, jejich dopravní prostředky a magická moc jako by prostupovaly večerním vyváděním této trojky. Jejich zuby a drápy (Zähne und Krallen). Drhne se jednoduchý špinavější androš s heavy odérem a občasným přihlédnutím k jeho temnějšímu já. Na kost odhalenému. Pro představu, tahle skladba je nejvíc blacková na tomto mini. Jinak je divokost a hlad po neskrývané primárnosti blíž vydyndanému heavíku a nepovedenému post-punku, než blackovým výpadům. V těch je malována víc image protagonistů, jak hudba samotná. Což potvrzuje druhá skladba Der Wildmensch. Pak je čas na pochodovou mezihru, kde je zas víc než tuhá plechařina k mání cinkot prázdných lahváčů, zefektovaný, vypitý... Do vyšších otáček se nejde, a když už tomu vše nasvědčuje, tak se jen jemně utáhne kytara a spustí se malátné pogo. Ke změně nedojde ani v závěrečné, nejzpěvnější věcičce Belladonna. Čisté vokály dodají na vážnosti, ale jen na oko. 

Tabula Rasa jsou spojení s Ván Records a platí za podivné tuláky, co rádi tupláky. Trochu se vyblbnout a zarachotit. Při všem tom rámusení mi ale tahle kapela přijde tak napůl unplugged, tak trochu odpojená, ospalá, asi opilá. Je to hudba pro krátké potěšení, ne pro trvalé zalíbení, natož velké závěry. Chtěl bych se dočkat velké desky, kde by se ještě více povolila uzda fantazie, celé to narostlo. Takto, sorry jako... funguje to jen jako záplata po poslechu těžkých, propracovaných mechanismů jiných kapel. Na samé hranici vtipné grotesky a bezduchým trajdáním.