Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Překračuji chmurné zápraží starého domu a okamžitě na mě padá deka. Nijak kousavá, spíš podbarvená flanelem, ale zato těžká. Není snad lepší nápovědy, co se bude odehrávat za pobaltské kejkle běhěm příštích minut. Moc mě to netěší, mám radostnou náladu, ale budiž, užiju si střetu kontrastních ploch. Podladěný a pomalý průzkum přízemí postupně přináší stopy neveselých událostí, jichž byl dům svědkem. Zkrátka nic neukazuje na veselý podnájem, ale s tím jsem počítal, takže s chutí do toho. Poslouchám jen chvilku a roztomilé ďolíčky ala Zagorka mi z tváře nadobro mizí. Zanedlouho je ovšem líp. Jde o to pochopit tvůrčí záměr a ponořit se do vod temných nápadů, které následně ustí ve světlou budoucnost. Po těžkém začátku Threshold přichází dvojka Cayenne, která přidá na rychlosti a už jde o sympatický stoner rock, kdy upocené flanelky vlají ze slepých oken a vousatí muži řežou do prověšených kytar. Zamračeně a soustředěně vypravují o událostech rodného domu, města, tak jak je čas nesl.

Zcela nečekaně nejde o žádné ospalé americké maloměsto s tlustým šerifem a doporučením – radši se nezdržujte a pouze projeďte. Nitky příběhů se odehrávají v Estonském kapitolu Tallin, oblasti diametrálně odlišné než bylo možno očekávat. Observer X je zamyšleným pohledem k obloze, kdy na obzoru je za jasných dnů možno zahlédnout odlesk polární záře. Začíná decentní basou s nakřáplým kvíkáním ospalé kytary. Poté jsem konejšen pomalým odsekáváním partů za brumlání motoru vydechlého Talbotu. Jen tam ve výši se rozhléhá jasný hlas z posedu, jako protiklad nemocnému deklamování od země. Je to jako duet dvou lidí kdesi za městem, obou na pozorování oblohy, ale každý ji vidí jinak. A odjinud. Perspektiva je výrazným faktorem úspěšnosti observatorů.

Titulní Eos je poklidnou vybrnkávačkou k vyprávění, hlas je efektizován jako na mnoha jiných místech, ale tento fakt neruší, naopak přináší do hudby nový rozměr svojí atmosférou. Tato „moderna“ se nezvykle slušivým způsobem tulí k dřevnímu podání skladby. Zmínit je třeba opět výtečně jednoduchou basu. Naproti ní se tyčí stěna zatěžkaného hluku starých motorů v podobě Combat Zen Speech. Je to náročná záležitost halící v monotónním ruchu rytmické odsýpání času, ťuky dřevěných paliček a zpověď osamoceného mechanika. Zpěv mi lehce evokuje atmosféru soundtracku k filmu Trainspotting, tuším skladbu Bornslippy od Underworld, geniální to věc. Skladba vyžaduje značnou dávku trpělivosti a snahu se dopátrat kořenů vzniku kompozice, však je to dlouhých 11 minut, a to už jednoho prověří. Následná The Van Of Pleasant Living je zvukovou, čistě instrumentální a elektronickou koláží, kde marně hledám záchytný bod. Naštěstí po chvíli přechází v poslední kapitolu alba nazvanou Coach. Opět pomalé riffy opentlené efekty, brumlavý hlas a nebetyčná hloubka. Obveselí snad jen pravidelný refrén, který je čitelnější a oslovující čistým popěvkem. A pak už jen ticho.

Talbot ctí klasické znaky stylu, jsou stigmatizováni svými dosahy k legendám, avšak sympaticky se obvazují a přes ušpiněná obinadla prosakuje i hodně vlastních šťáv. Ne nadarmo bylo album EOS nominováno na nejlepší metalovou desku v Estonsku za rok 2010. Zodpovědně nemohu říct, jak velká scéna v Estonsku je a jakých dosahuje kvalit, rád ale věřím, že je z čeho vybírat a EOS tak patří na pomyslnou bednu ve výběru z nejlepších...

Cítím na sobě, že je toho na mě moc. Asi do poloviny desky jsem byl schopen udržet zájem, ale ke konci zvolna umdlévám a jen se sebezapřením jsem byl schopen zvládnout vícero poslechů v tahu. Je to dobré album, ale spíše určeno jiným osobám než mě. Já bych s dovolením pozřel jen ojedinělý zákusek a stačí mi to. Celé menu nezvládám a odcházím do vod mě bližších.