Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Tangled Thoughts Of Leaving - No Tether

Tangled Thoughts Of LeavingNo Tether

Jirka D.10.12.2018
Zdroj: CD v cardboard sleeve (# BRR095) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: No Tether není deska, kterou byste si pouštěli každý den a kterou byste si pouštěli pro radost z poslechu. Umělecká licence je v tomto případě hodně silná, ale současně i znepokojivě přitažlivá.

V září roku 2015 jsem si dovolil familiárně zkrátit název této australské kapely na TTOL a dovolím si začít tam, kde jsem tehdy skončil. Minimálně pokud jde o ten dlouhý název, protože všechno ostatní je potřeba opět dostat do hlavy, trochu nad tím podumat a dát tomu všemu nějaký logický rámec. Což bude trochu problém, protože pokud jste četli moje tehdejší psaní (případně si ho připomeňte ZDE), víte, že mnoho logiky v hudbě TTOL dohledat nejde. Jejich svět představuje velmi osobitý, netradiční a posluchačsky těžko vstřebatelný pohled na post-rockový žánr, což mi tehdy přišlo povedené (hodnotil jsem vysoko) a podobný pocit mám i tentokrát. Ale popořadě...

 

Tangled Thoughts of Leaving band

 

Tři roky dělící Yield to Despair a novinku No Tether byly kromě živého hraní a sdílení pódií s ikonami žánru vyplněny i probírkou v sestavě, kde z původní čtveřice zbyli pouze bráchové Pollardovi, kteří tak byli doplněni novým kytaristou a novým bubeníkem. Vliv na hudbu nicméně neslyším, takže to berte spíš jen jako informaci a za vším dál hledejte ženu Rona Pollarda. Drobné přesuny nastaly i co se týče vydavatele, kdy původní Pelagic Records v evropském prostoru ustoupil nově příchozímu žánrovému vydavatelství Dunk! Records, kde například vydává i domácí post-rocková naděje Flash The Readies. Čistě papírová CD edice s grafikou Teo Treloara ale dál drží koncept a zůstává.

 

No Tether oproti předchůdci ztratilo něco málo minut hracího času, ale zcela nekompromisně pokračuje v linii těžko vstřebatelného, soustavně destruovaného zvuku. Neexistuje jasná struktura skladeb, na melodie s drobnými výjimkami zapomeňte, vývoj kompozic je zdánlivě určen náhodně momentálním rozhodnutím a nikde není psáno, že za minutu to bude stejně. Zdánlivý chaos nerad připouští jakákoliv pravidla a neustálé nervní vypětí je přirozeným důsledkem toho všeho. A současně důležitý předpoklad, aby vás hudba TTOL měla šanci oslovit.

 

 

Hranice mezi přísně řízenou improvizací a zcela neřízeným experimentem je mnohdy velmi nejasná a v titulní a zároveň poslední skladbě desky už naprosto uniká mimo jakékoliv reálno. Směs kytarového hluku, chaotických bicích, piana a nasamplovaného prostoru nabízí otázku, jestli lze něco takového zahrát dvakrát po sobě stejně, anebo zda se jedná o unikátní a těžko opakovatelný náběr ze studia. Lze se dočíst o tom, že nahrávací proces No Tether byl hodně komplikovaný, že až na výjimky (Inner Dissonance) se hodně přepracovávalo, revidovalo a to i několikrát. Po pravdě není až takový problém tomu uvěřit.

 

Navzdory všem těmto komplikacím a přísnému zákazu „prostě písniček“ má hudba nehudba TTOL své kouzlo – těžko vysvětlitelné přímo úměrně s tím, jak těžko lze pochopit pohnutky autorů, které je vedou tímto směrem. Směrem hlukových ploch, směrem značně nevstřícného a nesnadného posluchačského zážitku. Upřímně je třeba napsat, že No Tether není deska, kterou byste si pouštěli každý den a kterou byste si pouštěli pro radost z poslechu. Umělecká licence je v tomto případě hodně silná, ale současně i znepokojivě přitažlivá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 10.12.18 17:06odpovědět

Yield to Despair bylo naprosto jedinečným a nevratným svérázem, ke kterému se těžko hledá ekvivalent. Od novinky nečekám nic menšího. Ta kapela je úkaz, snad se někdy do tý Evropy podívaj. Mimochodem ten cover je stejně jako minule trefa.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky