Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Tangled Thoughts Of Leaving - No Tether

Tangled Thoughts Of LeavingNo Tether

Jirka D.10.12.2018
Zdroj: CD v cardboard sleeve (# BRR095) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: No Tether není deska, kterou byste si pouštěli každý den a kterou byste si pouštěli pro radost z poslechu. Umělecká licence je v tomto případě hodně silná, ale současně i znepokojivě přitažlivá.

V září roku 2015 jsem si dovolil familiárně zkrátit název této australské kapely na TTOL a dovolím si začít tam, kde jsem tehdy skončil. Minimálně pokud jde o ten dlouhý název, protože všechno ostatní je potřeba opět dostat do hlavy, trochu nad tím podumat a dát tomu všemu nějaký logický rámec. Což bude trochu problém, protože pokud jste četli moje tehdejší psaní (případně si ho připomeňte ZDE), víte, že mnoho logiky v hudbě TTOL dohledat nejde. Jejich svět představuje velmi osobitý, netradiční a posluchačsky těžko vstřebatelný pohled na post-rockový žánr, což mi tehdy přišlo povedené (hodnotil jsem vysoko) a podobný pocit mám i tentokrát. Ale popořadě...

 

Tangled Thoughts of Leaving band

 

Tři roky dělící Yield to Despair a novinku No Tether byly kromě živého hraní a sdílení pódií s ikonami žánru vyplněny i probírkou v sestavě, kde z původní čtveřice zbyli pouze bráchové Pollardovi, kteří tak byli doplněni novým kytaristou a novým bubeníkem. Vliv na hudbu nicméně neslyším, takže to berte spíš jen jako informaci a za vším dál hledejte ženu Rona Pollarda. Drobné přesuny nastaly i co se týče vydavatele, kdy původní Pelagic Records v evropském prostoru ustoupil nově příchozímu žánrovému vydavatelství Dunk! Records, kde například vydává i domácí post-rocková naděje Flash The Readies. Čistě papírová CD edice s grafikou Teo Treloara ale dál drží koncept a zůstává.

 

No Tether oproti předchůdci ztratilo něco málo minut hracího času, ale zcela nekompromisně pokračuje v linii těžko vstřebatelného, soustavně destruovaného zvuku. Neexistuje jasná struktura skladeb, na melodie s drobnými výjimkami zapomeňte, vývoj kompozic je zdánlivě určen náhodně momentálním rozhodnutím a nikde není psáno, že za minutu to bude stejně. Zdánlivý chaos nerad připouští jakákoliv pravidla a neustálé nervní vypětí je přirozeným důsledkem toho všeho. A současně důležitý předpoklad, aby vás hudba TTOL měla šanci oslovit.

 

 

Hranice mezi přísně řízenou improvizací a zcela neřízeným experimentem je mnohdy velmi nejasná a v titulní a zároveň poslední skladbě desky už naprosto uniká mimo jakékoliv reálno. Směs kytarového hluku, chaotických bicích, piana a nasamplovaného prostoru nabízí otázku, jestli lze něco takového zahrát dvakrát po sobě stejně, anebo zda se jedná o unikátní a těžko opakovatelný náběr ze studia. Lze se dočíst o tom, že nahrávací proces No Tether byl hodně komplikovaný, že až na výjimky (Inner Dissonance) se hodně přepracovávalo, revidovalo a to i několikrát. Po pravdě není až takový problém tomu uvěřit.

 

Navzdory všem těmto komplikacím a přísnému zákazu „prostě písniček“ má hudba nehudba TTOL své kouzlo – těžko vysvětlitelné přímo úměrně s tím, jak těžko lze pochopit pohnutky autorů, které je vedou tímto směrem. Směrem hlukových ploch, směrem značně nevstřícného a nesnadného posluchačského zážitku. Upřímně je třeba napsat, že No Tether není deska, kterou byste si pouštěli každý den a kterou byste si pouštěli pro radost z poslechu. Umělecká licence je v tomto případě hodně silná, ale současně i znepokojivě přitažlivá.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Lomikar / 10.12.18 17:06odpovědět

Yield to Despair bylo naprosto jedinečným a nevratným svérázem, ke kterému se těžko hledá ekvivalent. Od novinky nečekám nic menšího. Ta kapela je úkaz, snad se někdy do tý Evropy podívaj. Mimochodem ten cover je stejně jako minule trefa.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky