Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V září roku 2015 jsem si dovolil familiárně zkrátit název této australské kapely na TTOL a dovolím si začít tam, kde jsem tehdy skončil. Minimálně pokud jde o ten dlouhý název, protože všechno ostatní je potřeba opět dostat do hlavy, trochu nad tím podumat a dát tomu všemu nějaký logický rámec. Což bude trochu problém, protože pokud jste četli moje tehdejší psaní (případně si ho připomeňte ZDE), víte, že mnoho logiky v hudbě TTOL dohledat nejde. Jejich svět představuje velmi osobitý, netradiční a posluchačsky těžko vstřebatelný pohled na post-rockový žánr, což mi tehdy přišlo povedené (hodnotil jsem vysoko) a podobný pocit mám i tentokrát. Ale popořadě...

Tři roky dělící Yield to Despair a novinku No Tether byly kromě živého hraní a sdílení pódií s ikonami žánru vyplněny i probírkou v sestavě, kde z původní čtveřice zbyli pouze bráchové Pollardovi, kteří tak byli doplněni novým kytaristou a novým bubeníkem. Vliv na hudbu nicméně neslyším, takže to berte spíš jen jako informaci a za vším dál hledejte ženu Rona Pollarda. Drobné přesuny nastaly i co se týče vydavatele, kdy původní Pelagic Records v evropském prostoru ustoupil nově příchozímu žánrovému vydavatelství Dunk! Records, kde například vydává i domácí post-rocková naděje Flash The Readies. Čistě papírová CD edice s grafikou Teo Treloara ale dál drží koncept a zůstává.

No Tether oproti předchůdci ztratilo něco málo minut hracího času, ale zcela nekompromisně pokračuje v linii těžko vstřebatelného, soustavně destruovaného zvuku. Neexistuje jasná struktura skladeb, na melodie s drobnými výjimkami zapomeňte, vývoj kompozic je zdánlivě určen náhodně momentálním rozhodnutím a nikde není psáno, že za minutu to bude stejně. Zdánlivý chaos nerad připouští jakákoliv pravidla a neustálé nervní vypětí je přirozeným důsledkem toho všeho. A současně důležitý předpoklad, aby vás hudba TTOL měla šanci oslovit.

Hranice mezi přísně řízenou improvizací a zcela neřízeným experimentem je mnohdy velmi nejasná a v titulní a zároveň poslední skladbě desky už naprosto uniká mimo jakékoliv reálno. Směs kytarového hluku, chaotických bicích, piana a nasamplovaného prostoru nabízí otázku, jestli lze něco takového zahrát dvakrát po sobě stejně, anebo zda se jedná o unikátní a těžko opakovatelný náběr ze studia. Lze se dočíst o tom, že nahrávací proces No Tether byl hodně komplikovaný, že až na výjimky (Inner Dissonance) se hodně přepracovávalo, revidovalo a to i několikrát. Po pravdě není až takový problém tomu uvěřit.

Navzdory všem těmto komplikacím a přísnému zákazu „prostě písniček“ má hudba nehudba TTOL své kouzlo – těžko vysvětlitelné přímo úměrně s tím, jak těžko lze pochopit pohnutky autorů, které je vedou tímto směrem. Směrem hlukových ploch, směrem značně nevstřícného a nesnadného posluchačského zážitku. Upřímně je třeba napsat, že No Tether není deska, kterou byste si pouštěli každý den a kterou byste si pouštěli pro radost z poslechu. Umělecká licence je v tomto případě hodně silná, ale současně i znepokojivě přitažlivá.