Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Temple Of Void - The World That Was

Temple Of VoidThe World That Was

Sorgh20.4.2020
Zdroj: Bandcamp, mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Odložme na chvíli chmury a pojďmě si užít prvotřídní nátěr, který může našim stereotypním dnům přinést nové obzory za oknem.

Mučen domácí monotónní rutinou, která mi zvolna ale jistě ubírá na kráse, zabrousil sem do vod jistoty. Navštívil sem death/doomový region daleko ode všech nákaz, nařízení a zákazů, a do oka mi padla americká kapela Temple Of Void z Detroitu. Název nezní kdovíjak originálně a i obal se spokojuje s tradičním fantastičnem, které polaská skalní příznivce Pána prstenů. Takže ani nevím proč jsem na ně zaměřil svůj kalný zrak, ale nemrzí mě to. Tahle parta vaří s důvěrně známých surovin a mlha nad hrncem je slušně hustá. Možná tato věta někoho odradí, protože by si rád smlsnul na něčem zvláštním a jedinečném. Ten ať si počká třeba na nové Green Carnation. Tady a teď přichází stopa zaprášené jistoty, dávka normálního, smrtícího řemesla, které zůstává tak říkajíc jen na papíře.

 

The World That Was je třetím plnometrážním albem kapely a tváří se hodně vyzrále. Po první ukázce, kterou jsem si pustil na Bandcampu, jsem se příjemně uvelebil na zadku, tak mi to v tu chvíli sedlo. Postupem času se samozřejmě dostavily občasné pochybnosti a snad i lehká rozmrzelost. Tklivé, tlející bažiny zaplavují na můj vkus hodně půdy, ale naštěstí to vyrovnává dostatek krásných motoráren s jen několika jednoduchými riffy, které mě bezpečně uzemňují. Nakonec je té trudné nálady tak akorát, ale přiznat dominantní postavení kmotřičky smrti se dá jen těžko. Je to tak půl na půl a na albu vládne poctivá shoda.


Každopádně fakta jsou taková. Projev kapely je stylově drsný, neučesaný a v jeho záhybech tlejí exhumované kroky minulosti. Pro modernisty a progresivně laděné posluchače toho deska moc nenabízí. Zato sází trumfy díky výraznému a čitelnému projevu, který je na hony vzdálen huhlavému marastu, ve kterém se nedá zorientovat. Ani se nemotáme v hluchých prostorech, které během stárnutí ztratily svůj smysl. Kompozice mají pevnou strukturu, jedou věrně po stanovené dráze a zbytečně neexperimentují. Jistotou je zpěvákův hrdelní kanál, který je dokonale nabroušen a má své místo jak v deathových pasážích, tak v doomových lokalitách, kde roztančí tabulky v oknech a přehluší venkovní nepohodu.

 

Zaujala mě jedna věc. Když nahlédeme do sestavy, zjistíme, že v každé skladbě byl použit syntezátor. To mě docela překvapilo, protože jsem si až na pár výjimek nějakých umělých zvuků nebo klávesových trylků nevšiml. Většinou jde o slabé atmosférické plošky, které nemají žádný zásadní význam. Výjimkou je snad lehké fantastično ve skladbě Self - Schism, které někomu může znít jako šumivá znělka pohádek z rádia.

The World That Was kdyby nebylo, tak svět zůstane pořád stejný. Ale rád ocením i v podstatě obyčejnou desku, která nijak nevybočuje z řady a plní "jen" roli příjemného společníka. Tohle je ten případ a nemůžu o něm říci špatného slova.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky