Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Temtris - Enter the Asylum

TemtrisEnter the Asylum

Sarapis20.9.2016
Zdroj: promo CD
Posloucháno na: Mini hi-fi Philips // mp3 player Philips + Koss portaPro
VERDIKT: Založení nové škatulky AUS power metal není nezbytné. Temtris jdou americkou cestou, která je mi sympatická, chtělo by to ale vymanit se z béčkového sevření.

K nové nahrávce australské power metalové kapely Temtris mě přivedla především moje zvědavost. Zajímalo mě, jak se k tradičnímu stylu, jakým je power metal přistupuje na dalekém kontinentu, který je geograficky od hlavního hudebního dění přece jen trochu stranou. Skrývají snad Temtris ve své klokaní kapse nějaký tajný trumf? Album Enter the Asylum může v mnohém napovědět.

 

Nejprve ale pár slov ke kapele, která je v našich končinách známá snad jen v hlavách milovníků hudebního importu. Založena v roce 1999, na kontě čtyři studiová alba. Nejvýraznějšími postavami kapely jsou jedenapadesátiletý bubeník Wayne Campbell, který má za sebou docela bohatou kariéru v uznávané australské skupině Mortal Sin, a logicky zpěvačka Genevieve Rodda. Někteří členové se realizují i v extrémnějších stylech a možná i proto působí Temtris jako poměrně ponurý spolek.

 

Pokud bych měl mluvit o nějakém netypickém prvku, který by hudbu Temtris odlišoval od průměru, napadá mě jenom jeden a je to právě slečna (nebo spíše paní) za mikrofonem. Ženy v metalu jsou většinou nositelkami křehkosti, romantiky a kontrastu vůči mužské hrubosti, tedy elementů, které jsou vokalistce Temtris buď vzdálené, nebo je byla nucena potlačit. Na “Enter the Asylum” předvádí hutný a místy i agresivní zpěv, zcela prost jakýchkoli nežností a vrtochů princezen na hrášku a v některých momentech evokující mužské kolegy ze stylově spřízněných kapel. V podstatě tedy usiluje o klasické vokální pojetí, ale špetka estrogenu tomu přece jen dodává mírně odlišnou chuť.


Jinak ale nahrávka svou příslušnost k power metalovému klanu nijak nepopírá a nelze se tak divit hustému výskytu citací slavnějších jmen. Temtris hodně čerpají z americké větve obývané Nevermore, Metal Church a Vicious Rumors, vyžívají se v temnotě a ponurých náladách a když cítí potřebu, přiostří situaci thrashmetalovou agresí. Mnohem palčivější komplikací než mizivá originalita ale je, že do kvalit zmíněných souborů australskému seskupení ještě nějaké to patro schází. Kompozice ani jejich instrumentální prezentace nejsou příliš strhující - buď chybí nějaká obohacující aranže, nebo změna tempa, jindy zas působí nahrávka těžkopádně a předvídatelně.

 

Ani Genevievu nemohu pasovat na spasitelku. Ve vypjatějších pasážích jí drhne artikulace (ne, nejsem angličtinář-rýpal, ale tohle je prostě slyšet a je to divné), zřídka mi přijde i trochu otravná (nejvíce v závěru titulní skladby). Mít na “Enter the Asylum” skladby na podobné úrovni jako nejzajímavější kusy “Break the Skin” (lehce zavánějící Evergrey) a “Too Deep”, k nahrávce bych si cestičku vyšlapal snadněji. Jenže z větší části se na albu vyskytují skladby méně záživné, takže se obávám, že se k nahrávce v budoucnu asi jen tak nevrátím.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky