Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

eTrochu rozpačitě jsem přistupoval k novému albu Terra Tenebrosa. To proto, že jejich dosavadní tvorba dosahovala přímo neuvěřitelně vysokých výsledků. Takže nějaká skepse, zda si laťku nesrazí, prostě přijít musela. To už je taková nepříjemná vlastnost. Jenže zatím veškerá studiová tvorba kapely dopadla na výbornou, nejhůře chvalitebnou. Alespoň v mých očích se vše jevilo jako naprosto originální a takřka nedostižné. Může ze to především svébytný zvuk a styl hry. Novinka The Reverses pokračuje v nastolených rovinách a jakkoli se to zdá nepochopitelné, deska útočí na nejvyšší hodnocení.

Jak už to tak bývá, první poslechy jsou takové neurčité a plné předsudků. To platí zejména u složitější hudby, kterou dělají právě Terra Tenebrosa. Jenže každý fanda téhle smečky ví, že oni prostě nejedou na první dobrou a je potřeba se k nim po nějakou dobu plížit a prokousávat. Odměna je zpravidla nedozírná. Nejinak tomu je s letošní, již třetí velkou deskou. První poslech zkrátka jen určoval, že banda jede pořád stejně dobře, pořád je to jejich typický xicht, ale stále se očekává něco víc. A v tu chvíli přišla poslední závěrečná věc, která desku vystřelila někam do závratných výšin. Vrchol desky v samotném závěru? Jak úžasně grandiózní! Ale berme to pozvolna.

Prvotní kontakt opět skrze obal, který se nese dále v duchu všech těch tajemností z minula. Opět na nás vzhlíží prazvláštní obličej mistra The Cuckoo, tentokráte stojící u nějaké chatky v neudržovaném lese. Výjev jak z hororu a filmového plakátu, ostatně od hororu nemá hudba vůbec daleko. Je to takový prvotní mrazivý impuls, který provází příjemné chvění, prohloubené spuštěním desky. Stylizace tajuplných démonů odněkud kapele zůstává. Neurčitá sestava a rouška tajemství je něčím, co vlastně ani nechcete odhalovat, neboť by celek postrácel své kouzlo. Je lepší se plně věnovat hudbě, která, a budu se opakovat, nemá obdoby.

Pozvolné narůstání intra Makoria vede k dobrému navození atmosféry pro budoucí polohu posluchačovi mysli. Seznámí nás s patřičným zvuky hororových podnětů (šepot, výkřiky, dunění, kovové ruchy apod), aby se celá situace pozvolna přelila v prvotní úderný kus Ghost At The End Of The Rope. To je chvilka, kdy objevíme, že kapela si stále drží svůj neotřelý rukopis. To znamená zvláštně mlaskavé bicí s neuvěřitelně tříštivými činely, což má za důsledek zejména jejich velikost (hádám, dle uzřeného koncertu před veličinou Neurosis). Neméně podivínské žvatlání textu v mnohých případech silně podbarvené efekty, působí jako zajímavá linie, která není něčím, co tvoří chorály, chytlavé refrény a podobné záležitosti v dané hudbě nemající prostor. Je to snad i okultní formule a zhmotnění Lovecraftových představ. Těžko říct, jestli jsou hudebníci zároveň členové nějaké hermetické lóže. Nedivil bych se, kdyby tomu tak skutečně bylo, ačkoliv podobné spirituální spolky už takovou oblibu nemají, avšak setrvají mezi námi nadále. O to větší záhadnost je jim přisuzována. Ale zpět do víru hudby.

Terra Tenebrosa opět staví na dusavém tempu s monstrózní hradbou kytar a dalších doplňků, které na pozadí vyvolávají nepříjemné rušení. Tím v muzice vzniká zvláštně protivný pocit nervozity, díky kterému se vám bude hudba lehce protivit. V souladu s takovou náladou je i chtíč a obyčejná zvědavost na něco tajuplného, co z desky čiší. Takový zápach vyvěrá kdesi pod povrchem, je na něm položena poklička nedbale se pohupující na páře. Každý, kdo propadne kouzlu téhle muziky, je odhodlán pokličku nadzvednout, přivonět a vnořit se do její hloubky. S The Reverses to opět jde, zprvu možná těžko přístupná nahrávka se pozvolna ukáže jako nelehko opustitelná a vlastně něčím uhrančivá a podmanivá.

Tohle není jen soubor songů, tohle je neobvyklý prožitek z něčeho tajuplného, co se nedá popsat slovy. Tohle je magický obřad napjatého průběhu, jež nádherně vrcholí poslední čtvrthodinovou větou v tanci ohňů. Právě Fire Dances je skladba, kterou řadím na absolutní vrchol celé tvorby téhle švédské záhadné kapely. Začne tak divoce a přitom tak melodicky, že vám začne běhat mráz po těle. V polovině se věc nečekaně zlomí, aby po zbytek desky jen v úžasu pulzovala do samotného konce. Nerad bych prozrazoval celý průběh tohoto opusu, neboť má tak nebývale podmanivou strukturu, že by byla škoda si ji nevyzkoušet na vlastní kůži bez předchozího vědění. Je to zkrátka skladba, kde sedí každá vteřina naprosto perfektně, každý zvuk, každý tón, každý nástroj tu má své neochvějné místo, které nelze přesunovat. Dokonalý závěr tak povedeného díla. Sedím v němém úžasu. Samozřejmě, že i zbytek desky není nikterak podmírečný. Deska prostě má své silné ambice a zejména díky rozmanitým zvukům a hororovému nádechu se jeví jako noční můra. Vaše noční můra.