Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The 3rd and the Mortal - Memoirs

The 3rd and the MortalMemoirs

Victimer20.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Takové báječné paměti bych přál sepsat každé kapele.

Mnohokrát pohřbívaní a od přístrojů odpojení The 3rd And The Mortal se dokázali ještě jednou postavit na vlastní běhy a svižně vykročit. Z pokoje pro ležáky se pak rovnou rozutíkali, schody brali po dvou a v přízemí div nepřevrhli nosítka z právě dovezenou čerstvě rozsekanou rodinou. Nové impulsy se tříštily se starými vzpomínkami. Nastal čas na sepsání memoárů. Tyto nové díly však nebudou krmnou směsí pro pamětníky, nýbrž pro pokrokově smýšlející rostoucí inženýrky a majitele flexibilních vstřebávacích ústrojí. Nejedná se o přehraný starý materiál, k čemuž by mohl název alba vybízet, ale zcela nové songy. Tam, kde věrný doom metalista prskal vzteky a strkal hlavu do oprátky na nejbližším smrčku, protože nebyl s to požvejkat minulost komba, dnes ho nečeká nic jiného než doživotní ústavní léčba. Pro experimenty zrozená kapela promíchala sestavu a dopřála si ty nejpozoruhodnější okamžiky na sklonku hudebního života. Teprve pak přišel další kolaps a definitivní exitus.

 

Pět dlouhých let od zatím nejotevřenějšího alba "In This Room" se táhlo tak dlouho, že se nebylo čemu podivovat nad zaručenými informacemi, jak se The 3rd And The Mortal stávají nebožtíky. "In This Room" bylo řádným skokem kupředu, avantgardní temnotou, pro mě až s příliš uměleckým nábojem. Netroufám si měřit hodnotu odvážnosti posledních dvou výtvorů, ke každému experimentu se přistupovalo s jiným nádobíčkem, základním náhledem a roky taky nezastavíš... Zkrátka pohled na muziku se časem změnil, stejně jako sestava a výsledkem je velmi živá kombinace trip-hopu, rocku a elektroniky. Takový je tedy model The 3rd And The Mortal v roce 2002.

 

Ann-Mari Edvardsen, zaběhlý vox kapely podílející se na dvou stěžejních albech je vystřídán a poslán do družstva Tactile Gemma (jen jepičí trvání) a mikrofonu se ujímá Kirsti Huke, další škála hlasových možností. Dále se praktikuje systém "žena za pultem" aneb velení křehotiny určující řád a celkový výraz. Dokument doby "Memoirs" je ve výsledku nadále potemnělý, v jistých chvílích ještě více halucinogenní, ale také s větším nadhledem rukující a tím pádem optimističtější dílko. Základem je dominantní elektronický mustr, jehož spodní lepivou vrstvou probublává zlověstná basa Bernta Rundbergeta. Sampling, sampling a další kila plastových hraček plní album pestrým grafem colorimetru. "Memoirs" je věčný souboj s vymoženostmi elektroniky a přirozeností písničky, která padesát minut pře prohrává, přitom se několikrát vlezle připomene.

 

"Memoirs" lze brát jako poslední nadechnutí, do kterého dala kapela vše, ale také bohužel víc, než byla schopna sama snést a po dvou výběrovkách končí. Album, které uvádí The 3rd And The Mortal do jiných dimenzí, kde si kapela sama vyzkouší a ošahá nový zvuk a řemeslo. Album, které nakonec směle zapadá do jejich originální diskografie a nekazí dojem celé existence. Vzhledem k roku 1997 a albu s trojkou ve znaku změny očekávané, nabírající na síle a stále (a to hlavně) přitažlivé. Poslední zastávka The 3rd And The Mortal je nejodlišnější, ale pochopitelná a není přehnanou objížďkou v protisměru. Možná nám z drážek nezní nejlepší album souboru, ale pořád příliš dokonalé na to, aby bylo haněno a zašlapáno do země. Apeluji na to nezapomínat na takové kapely jakými byli právě The 3rd And The Mortal, schovaní v pozadí, ale vždy dostatečně novátorští a připravení si pohrávat s vlastní dokonalostí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky