Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Afghan Whigs - Do to the Beast

The Afghan WhigsDo to the Beast

David9.9.2014
Zdroj: 2x černý 12" vinyl, 45 RPM, #SP1061
Posloucháno na: Audio Technica AT-13 EA, Technics SL-Q2, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: I po tolika letech má onen všudypřítomný, hořce sladký nádech radostí i proher stále své neopakovatelné, mámivé kouzlo… podlehnout je tak snadné…

Požitkář, bavič rozdávající svou soukromou celosvětovou zásobu energie na potkání plnými hrstmi všem, kdo byť jen jedním uchem, koutkem oka či štěpem chuťové buňky zavadí o některou z jeho životních lásek. Skladatel s neopakovatelným citem pro atmosféru, gradaci, vzletnou melodii lapenou uvnitř pevné, avšak vzdušné sítě osobních zpovědí, z nichž v zádech bolestivě mrazí a u srdce podivným způsobem příjemně pálí. Majitel hlasu, jenž láme stromy i hojí otevřené rány zároveň. Dámy a pánové, pan Greg Dulli v doprovodu své družiny, která v devadesátých letech položila na lopatky nejednoho příznivce alternativně rockové líhně a trvale se zapsala do myslí i srdcí zástupů svých věrných, se po šestnácti letech vrací na scénu s novým albem.

 

Do to the Beast

 

I když hovořit o návratu v pravém slova smyslu tentokrát zavání minimálně šířením poněkud matoucích, nepřesných a zavádějících informací. Greg v časech hibernace Afghan Whigs rozhodně nezahálel a své hudební cítění prezentoval po boku rozličné plejády muzikantů prakticky bez jakéhokoliv hmatatelného prodlení, přičemž kurz nastavený prvním počinem Twillight Singers vstříc otevřenému experimentování, touze po objevování čerstvého a neoposlouchaného postupně nechával stále častěji bez trvalého dozoru a nezbytných korekcí na pospas své přirozenosti až do okamžiku, kdy se kruh pomalu a nenásilně opět uzavírá. Novinka "Do to the Beast" tak bez sebemenších rozpaků naprosto samozřejmě navazuje na vynikající, hitově uvolněné "1965", avšak éra Twilight Singers završená jejich suverénně nejlepší deskou "Dynamite Steps" i spolupráce s Dulliho mlčenlivým pokrevním bratrem a jediným přímým soupeřem v produkci charismatu na jednotku slova a pohledu do očí, Markem Laneganem, poskytují čerstvému materiálu kýžený punc neotřelosti, svěžesti a elektrizujícího napětí.

 

Ano, zásadní počiny, jež kdysi pomáhaly spoluutvářet scénu a bořit mýty, Afghan Whigs již nikdy nezopakují ... a také k tomu není jediný důvod. Minulost nechme spát. Greg Dulli ušel dlouhou cestu od vzpurného, klackovitého hejska až k elegánovi ve skvěle padnoucím obleku, který moc dobře ví, jak rozličně voní a chutná život. Jen hrstka muzikantů dokáže vtisknout svému dílu to nejdůležitější, co je oním zásadním rozdílem mezi dobrou a skvělou nahrávkou, tedy sebe sama. Greg Dulli je v tomto mistr a "Do to the Beast" není výjimkou potvrzující pravidlo. Žádné pracné, sáhodlouhé přemlouvání ani utváření dostatečně uhlazeného prostoru pro podbízivou líbivost. Afghan Whigs nic podobného nemají zapotřebí. I po tolika letech jsou v každém momentu stejně uvěřitelní a poutaví. Onen všudypřítomný, hořce sladký nádech radostí i proher má stále své neopakovatelné, mámivé kouzlo ... a podlehnout je tak snadné...

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jirka D. / 27.1.14 13:03

Ahoj Štěpáne, dovolím si komentář (pokusím se stručně, bylo by to na článek ... který vyjde brzo). Problematika Loudness war není problémem jen některých žánrů, blíže pravdě je tvrzení, že jen u některých žánrů s tímto problém není (vážná hudba, akustické žánry obecně, ale i tam už se najdou černé ovce). Důvod proto, aby metalová muzika byla přebuzená, mě nenapadá, vlastně všechna zásadní alba metalu, ta stylotvorná v 80. letech a v první polovině 90. let jsou přirozeně dynamická a nikomu to tenkrát nepřišlo jako problém. Svou nepopiratelnou úlohu v tom samozřejmě hraje aparát, u kapesních přehrávačů založených na nějakých čipových obvodech Loudness war problém není, u domácího poslechu to i na průměrném hi-fi aparátu slyšet je. Pro výrazně přebuzená , mnohdy s potrhaným zvukem, nemusíš chodit k elektronice (i když v tom máš samozřejmě pravdu), velká většina dnešních metalových či rockových alb je zvukově tragická rovněž, třeba v českém prostředí (ve snaze něco dohnat, „být světový“, nebo nevím) je to neposlouchatelná bída, jmenovat nebudu, ale slyšel jsem toho dost.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Jirka D. / 9.9.14 20:07odpovědět

Já tu desku po pár posleších odložil a teď, když koukám na ten klip, si říkám cosi o bloudovi. It's time to come back.

Victimer / 9.9.14 6:29odpovědět

The Afghan Whigs 2014 mě chytli, ačkoliv jsem k nim přišel tak trochu nečekán a nezván. Svoboda, nadhled - a jak píše David - hořce sladká nálada. Učinkující.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky