Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Algorithm - The Polymorphic Code

The AlgorithmThe Polymorphic Code

Ruadek27.1.2013
Zdroj: mp3 (320kbps)
Posloucháno na: Ipod / Koss Porta Pro
VERDIKT: Čistě elektronická dub-stepová záležitost s metalovou energií, které se chce mluvit jazyky všech stylů, které se daly našroubovat. Divoké a metalové, křížící snad úplně všechno, co je v současné době populární u mladé generace.

The Algorithm je skupinou jednoho člověka, což dnes už není ani nebylo výjimkou. tvorba Rémiho Gallega je opravdu silně elektronická a pojí do sebe metalové výhonky s divokým nálevem elektronických postupů. I to už se dá slyšet docela často. Živě se jedná především o bicí a kluka za samplerem (a dalšími udělátky). Spojení živých bicích s hlasy (konkrétně s pěti) už předvedli Van Canto. Metalově znějící skladby zahráli snad ještě metalověji finové Apocalyptica. Kam se to tedy dá ještě posunout? Francouz Rémi Gallego je tu s odpovědí. Velmi dobře totiž spojil dub-step, psytrance a metalovou nálož v jeden celek. Není to ale pro každého. 

 

Na začátek použiji ohranou větu o otevřené hlavě novým postupům. Pravověrní metalisté o toto dílko nejspíše stejně nezavadí, ale ti, kdo mají odvahu a nevadí jim roubování odvážnějšího střihu, mohou zajásat. Polymorphic Code je odvážný celek. Zdržel bych se názorů toho typu, že Rémi Gallego je génius a že spojil dosud nejlépe elektroniku a metal (i tyto názory už se množí). Na druhou stranu musím jedním dechem dodat, že je dílo tím nejlepším spojením metalové nálože a elektroniky, jaké v posledních letech vyšlo. Pro srovnání mě napadá fenomén dnešní doby – dub-stepový mág Skrillex (po kterém sáhli třeba Korn na svém posledním albu). Chvíli líbivé samplíky a za pár sekund hlukový teror, profiltrovaná elektronická křeč. Ovšem v tom nejlepším slova smyslu. Spojení dub-stepu, dunivého minimalistického psytranceu, dokonce dubu a reggae s metalovými riffy je východiskem pro posluchače, kteří rádi od obojího.

 

 

Dnešní doba je prosáknutá až na holé tělo všelijakými pokusy o progres. Stále odvážněji se pojí studená elektronika se styly, které byly založeny na živé rytmice. Polymorphic Code je příjemná taneční deska, která se občasně urve ze řetězu a rozpoutá hlukovou jízdu. A to jak za podpory klasických dub-stepových hrátek, tak za podpory nasamplovaných kytar a bicích. Rémi Gallego aka The Algorithm se každopádně uhnízdil u Basick Records, po boku jmen jakými jsou Uneven Structure nebo Dissipate, takže to s tvrdší scénou evidentně bere vážně. 

 

A co říci na závěr? Polymorphic Code je brutálně prosamplovaná elektronická deska, která obsahuje velkou dávku metalové energie. Duní, tepe a žije – ačkoli za ní nestojí živá kapela ale zručný a talentovaný kluk z Francie, kterému je 22 let. Výtkou z mé strany je přílišná překombinovanost skladeb, jako by se tam Rémi snažil dostat co možná nejvíce přechodů a stylů naráz. Ubere totiž z plynu jen několikrát – to když dostane chuť na reggae nebo dub. Prostě všechno v jednom, přesně ve stylu současnosti. 

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky