Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Amenta - Flesh Is Heir

The AmentaFlesh Is Heir

Sorgh18.8.2014
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Nabroušené, zlé a někdy i krkolomné jsou povídky z prostředí opuštěné haly kdesi v Sydney, jak nám je vypravují tamní hlídači The Amenta. Jen neztratit hlavu a najít cestu zpět na severní pologulu.

Nefalšovaně nasrané mi přijde kombo The Amenta z Austrálie, jejichž loňská a zatím poslední položka na seznamu zesnulých doslova zabíjí. Takhle asi vypadá vztek z toho, když se protinožců zeptáte, jak to kdysi zaonačili s původními obyvateli Austrálie. S opilými Maory následující řádky ale nemají nic společného. O živých to vlastně není vůbec. Terén je mrtvý a chladnoucí odpadní voda už stihla semlít každou mršinu. Jen v troskách zborcené žumpy postává pětice ušpiněných mechaniků slyšících na povely: řež, brus, drť – konej.

 

Letmé přičichnutí k choré sbírce Flesh Is Heir záhy napoví, že se budeme pohybovat v industriálně laděném prostředí rozléhajích se zvuků, kde i kapka vody zní jako úder do tympánu. Náladu desky lehce naznačuje i obal, který mi silně připomíná geniální práci norských Satyricon - Rebel Extravaganza. Ten kontrast, vzteklá grimasa, zloba...

 

Vzápětí jsme přemoženi náporem temných nálad, které se rozpíjejí v nezřetelném prostředí betonového sila. Pocit, že každý dotyk s okolními předměty vám způsobí přinejmenším odřeninu a ta bude jediným teplým bodem v okolí, je zneklidňující. Ze silných budou slabí a ze slabých žádní.

 

Vypočítaná rovnováha, kterou se The Amenta snaží  ve své tvorbě dodržet, šikovně předchází rutině technicky odmlácené desky. Nasekané vrstvy smrtí načichlých kytar, jejichž hmatníky nemají čas vychladnout, se v čele průmyslového pelotonu střídají s atmosféričtějšími party, které nahromaděnou agresi rozvolňují a rozprostírají do všech temných stran. V těchto místech se dostávají ke slovu samply a elektronická alchymie, v jejíž barevné směsi se ostatní nástroje vyjímají zcela jinak. Vrcholem těchto snah jsou dvě instrumentální skladby (Womb Of Tomb a A Palimpeset) a zpívaná Cell. Nekompromisního obrábění je ovšem požehnaně a milovníci brutality se nemusí bát žádného  změkčilého lajdání. Každé zpomalení si své místo obhájí a ani tam nechybí věčný industriální odér, který okolní prostředí zarputile vtírá do pórů a intimní srsti v prádle skryté. Každý zvuk nasál kyselost železa i s jeho zvonivým projevem a nezáleží na tom, který rychlostní stupeň zrovna svítí na palubním počítači.


Dojem neskutečna podporuje nehumánně namlácená rytmika, která se v rachotu pneumatických kladiv nejednou zcela zastaví a přesně vypočítanými pauzami rozbíjí monolit násilí na stravitelné dávky. To, co této členité hudební  králikárně trošku ubírá body, je monotónní a stále stejně zabarvený zpěv, tedy spíš řev. I když je místy slyšet snaha o změnu polohy, je to stále málo a na mysl se vrací představa unavených manželů, pro které je každá změna polohy nabouráním vysněné rutiny.

 

Nakonec bude každému jasné, že The Amenta zdaleka nevynalezli novou lučebninu. Vaří z toho, co už popisují staré herbáře, ale dělají to slušně a rádi. Kdo kamarádí třeba s Zyklon nebo Ulcerate, si desku jistojistě užije.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

parlost / 3.8.14 13:17

Pro mě je Mike Oldfield jeden ze svaté trojice: Pink Floyd, Vangelis, Mike Oldfield. Hudbu jsem začal poslouchat jako -náctiletý v druhé polovině let devadesátých a Mike Oldfield byl myslím druhý autor (po Vangelisovi), který mě chytl za srdce albem Islands, ke kterému jsem se nějak náhodou dostal. Pro mě jsou nejlepší alba. Crises (1983), Islands (1987), Tubular Bells II. (1992), Voyager (1996), Guitars (1999). Následný odklon od kytarové hudby, které započalo už paradoxně albem Tubular Bells III. mě zase tak moc nesedl. Jako mladší jsem si i říkal, že by bylo super, kdyby Mike překvapil rockovým albem ve stylu let osmdesátých. Stalo se téměř o patnáct let později a přiznám se, že při poslechu prvního singlu (Sailing) jsem byl nepříjemně překvapen. Ostatní písně jsou naštěstí laděny jinak, ale i tak je pro mě album trochu zklamáním. Celkově mě přijde monotónní, bez nějakých výraznějších kytar, zapamatovatelných okamžiků a trochu mě i zarazilo, že vše zpívá jeden (byť dobrý) zpěvák. Nicméně jak už v mnoha recenzích zaznělo, toto album se musí naposlouchat. Po více posleších jsem k němu byl smířlivější. Jsou okamžiky, které se mi líbí docela dost: např. kytarové sólo v Castaway či píseň Nuclear. Každopádně Mike už má své "odskládané" a nedá se čekat, že by v současném věku nějak hýřil inovativností a kreativitou. Ostatně po The essential Mike Oldfield (1997) se už jeho hudba čím dál více množila odkazy na Tubular Bells a další starší věci (např. vyloženě nevhodné zařazení jinak celkem slušné písně Man in the Rain do alba Tubular Bells III., ke kterému tato "kopie" Moonlight Shadow měla připoutat pozornost). Takže pro mě je to slušné album, avšak není dost dobré na Mika. Nicméně, Mike za svou kariéru byl už párkrát v útlumu, aby následně šokoval nějakým excelentním albem.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 18.8.14 18:18odpovědět

Tak na tohle jsem taky chtel neco napsat - výborná deska, industriální dusno jak má být. Musím doporučit i jejich prvotinu, která mi prozatím prijde o neco lepsí.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky