Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Black Angels - Indigo Meadow

The Black AngelsIndigo Meadow

David25.5.2013
Zdroj: flac
Posloucháno na: Yamaha CDX-480, Yamaha AX-490, Beyerdynamic DT 770 PRO 250 Ohm
VERDIKT: Nůše kytek, růžový halogeny a starosti za hlavu. No řekněte, není ten život bezva…

Austin, Texas, garáž, psychedelie, barvičky, světýlka, Velvet Underground, The Doors, klídek, pohoda, nou štres… Originalita? Neznáme… Zápal? Nadšení? Jasně! Plný kýble a ještě necky ve stodole! Ono taky čím jiným chcete v dnešní době pohánět celou slavnou alternative, psychedelic, stoner scénu než vzpomínkama na steroidech. Oprášit, natáhnout, naporcovat, protřepat, nemíchat a tradá! Nová deska je na světě. Jednoduché, efektní a vlastně jediné možné řešení, kterak vycucat z prstu pár dobrých songů. Nebo se pletu? Ruku na srdce, kolik odnoží rock´n´rollu asi tak může ještě čekat na své objevení? Studna vyschla, vážení. Kruh se uzavřel. Ale nemá smysl plakat nad rozlitým mlíčkem, párty pokračuje dál, hlava sice třeští, rozchlastat kocovinu ale není žádnej problém.

 

The Black Angels 2013

 

Jednoduchá, nápaditá skladba zůstane bernou mincí doufám navěky a The Black Angels si toho jsou setsakra dobře vědomi. Indigo Meadow je podobnými kousky napěchované až po okraj. Jasně, nic geniálního, ale čiší z toho nadhled a upřímná touha hrát (si). Říkáte málo? Mezi haldama vyumělkovanech rychlokvašek celkem fajn úkaz. Parta kolem Alexe Maase namíchala citlivě vyváženou směsku přímočarosti a psychedelie, oproti minulosti neztrácejí čas zdlouhavým bloumáním v ulítlích sférách raných Flojdů, zapojují rozjuchané varhánky a vyrážejí na trip napříč bezstarostnými šedesátkami. Indigo Meadow nepřekonává hypnotizující debut Passover, zvukově čistší, čitelnější a vzdušnější, ale svou písničkovostí a přímým tahem na bránu ho bez větších problémů dohání po vedlejší polňačce. Nůše kytek, růžový halogeny a starosti za hlavu. No řekněte, není ten život bezva…

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Norr / 20.9.16 9:46odpovědět

Tuhle desku jsem ještě neslyšel - napravím co nejdříve - ale debut "Passover" je parádní. Lze jen doporučit. Jak říká sama kapela, takový drone rock n´roll. Já osobně to vnímám jako takové Earth se svou novodobější tvorbou, ale na bázi větší písničkovosti. Prostě trochu toho divokého západu tam je ;o)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky