Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Canyon Observer - Chapter II: These Binds Will Set You Free (EP)

The Canyon ObserverChapter II: These Binds Will Set You Free (EP)

Victimer2.4.2013
Zdroj: CD promo
Posloucháno na: JVC UX-H330, PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Sloužím extrému, zoufalým stavům, pánu z močálů a zpovídám se z nekalých praktik. Nejsem na světě sám, ale vím jak žít v kaňonu a pozorovat z něj okolí. Umím si říct svoje.

Slyšte zvrácenou temnou muziku křičící svou bolest z ampliónu, jež visí ze střechy redakční budovy Echoes zinu. Slyšte zlo proměněné v bahno, kal a mlhový opar nad údolím halící krajinu kaňonu do neprostupné clony před blížícím se soumrakem. The Canyon Observer vysílají do tohoto neradostného, ale fascinujícího přírodního výjevu své čtyři signály. Ani jeden z nich přitom není nakloněn optimistickým vyhlídkám a košatým větám předpovídajícím bohatý život bez konfliktů. Hovno! Kapela ze Slovinska nahrála své druhé EP, na které dostala vlastní zlost v poměrně respektuhodném množství, stejně jako celkovou údržbu již tak natlakovaného materiálu. Ano, ten je nutno semo tamo korigovat, nenechat jej jen řvát své vnitřní neduhy na nebohý svět. Že se svět posral, to už přece zpívali před lety HNF. Tak jej pojďme na chvíli omrknout z jednoho slovinského úkrytu v kamenitém srázu, jistě i on má co na srdci.

 

The Canyon Observer jsou především těžkou záležitostí. A to nejen pro kardiaky, ale hlavně po hudební stránce. Sousedé slabších povah a zanedbané péče o pumpu mohou při této zkušenosti zle pochodit, neboť je při neztišené produkci může postihnout momentální slabost tak rychle, že vás nestačí ani upozornit zabušením na dveře. A pak může ono zlé pochození nabýt doslovného významu, protože je docela možné, že sotva nazuté papuče budou tím posledním činem rozčíleného kmeta. Jen chci říci, že tahle hudba se MUSÍ nechat hrát velmi hlasitě. Její podstata totiž tkví v provázání drsných kytar, na které dotírají podmračené melodie a často přítomný noise doprovod, který když se chytne za správný konec, umí dělat divy. Závěr třetího dílu "We Can Descend Into The Unknownbudiž příkladným vrcholem gradace, degradujícím reklamně slibnější kolegy ve startovacích blocích ošlehanějších labelů. The Canyon Observer jsou bezesporu kapelou druhé kategorie, ale zároveň je pravdou, že s tím co mají po ruce, na srdci a v myšlenkách, umí naložit docela věrně.

 

http://sphotos-d.ak.fbcdn.net/hphotos-ak-ash4/664286_536319546396172_1471675705_o.jpg

 

Nerad bych ponižoval naši scénu, neboť i na ní se najde dost dobrých a ještě lepších spolků bolavých výpovědí, ale podobně vzteklou doom mašinu aby člověk pohledal. Slovinci jsou velmi intenzivní, nebojí se své skladby nechat rozevlát ve vší útrpnosti po mnoho minut, protože ví, že to ničemu neuškodí. Skladby navazují jedna na druhou, boří ideály krásy, a přitom (i když poněkud zvrácenou a destruktivní) krásu také nesou na svých bedrech. Momentální stav a dojem, který z nahrávky mám, mě předurčuje k tomu, abych tohle EPko doporučil, čož také činím. Je plno kapel podobného střihu, kterým se nedaří nalézt to stěžejní, co by měli sdělit.

 

The Canyon Observer jsou v pozici, kdy mnohá z těchto sdělení zní hodně zapáleně. A pokud se chystá deska, která má minimálně po stránce podpůrné noisy atmosféry povýšit zvukový prožitkek na další úroveň, je třeba si ještě počkat, čeho budeme za pár týdnů svědky. Kapitola II je zatím důvěryhodnou a vyváženou sbírkou negativních emocí. A to mi dnes stačí.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky