Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Minulý rok vyšla pátá deska od kapely, o které jste možná letmo slyšeli, ale nikdy jste si nenašli čas, abyste si od ní něco poslechli. Anebo ji naopak znáte a jste překvapeni, proč o ni píšu na místě zasvěceném především černým kovům a dalším barvám metalu. Inu, ono se to má tak, že když se člověk trochu pročte rozhovory s těmi, kdo tvoří brutální muziku, zjistíte zajímavé skutečnosti. Že i podivnosti, jako je produkce The Cinematic Orchestra, jsou brány za inspiraci právě těmto krvelačným tvorům, co pak naživo ukusují struny kytar a ohýbají lepé děvy přes podium. On totiž i deathmetalový kytarista se zájmem poslechne současnou produkci Ulver či Jaga Jazzist. A od nich už to fakt není moc daleko k nu-jazzové poloze dnes recenzovaného spolku přátel filmu. A díky tomu, že já jsem nejen ve spolku přátel školy, ale i filmu, tahle kapela mi prostě dobře ladí. Tak pojďte ladit se mnou.

Tohle celé vzniklo někdy kousek před oslavou nového milénia, spadá to tedy ještě do devadesátek a je to tedy už přes 20 let existence. Když se vrátím zpět, pak čtvrté slovo na začátku recenze je „pátá“. To smrdí perfekcionismem a prostě tím, že tihle to nesypou z rukávu jako Troška princezny. Jenomže s touhle kapelou to nebude tak jednoduché. Co vše lze totiž u nich označit za album a co zase tak ne, to už je na menší rozbor u houbového čaje. Kapela totiž zdatně remixuje, skládá soundtracky (kdo by to byl při jejím názvu řekl, že?), zachycuje živáky a chrlí různé covery více či méně známých interpretů (např. Radiohead). Když si k tomu vezmu fakt, že je tu úzká spolupráce s labelem Ninja Tune a že je to celé na bázi elektroniky v kombinaci s jazzovou sekcí, pak mi vyvstávají další jména. Na ta se ale teď vykašleme, protože tohle není encyklopedie, ale krotké zamyšlení nad tím, jak cinematicky lze pojmout muziku na současné přesycené scéně. Ano, nahuštěné, nasáčkované, plné až to praská. Neúnosně velké procento kapel by dnes chtělo znít filmově, uhranout atmosférou hutnější, než je sirup tekoucí z rozpůleného androida. Elektronické projekty, rockové kapely, všichni se snaží svou filmovou atmosférou utopit posluchače v nahrávce. A jejich přesvědčení je pevnější než zadnice Nataši Romanovové.

Jejich deska Man With a Movie Camera z roku 2003 vznikla původně jako soudtrack k ruskému němému filmu se stejným názvem (v originále Человек с кино-аппаратом) z roku 1929. Soundtrack byl první zkušeností kapely, kdy museli zkoušet zcela jinak, muzika byla více filmová a celý styl skládání a komponování se od zbytku jejich produkce lišil. Samotný film je brán jako velmi divoký experiment, je hodně o hrátkách s kamerou a celkovým pojetím, jako by se snažil ukázat, že tato tvorba nemusí mít prakticky žádné hranice. Ke kapele mi tento přístup dokonale sedí, není to zároveň jediný jejich soundtrackový počin. Dalším byla muzika k dokumentárnímu filmu The Crimson Wing: Mystery of the Flamingos, za kterou si odnesli cenu na festivalu The Jackson Hole Wildlife Film Festival.

The Cinematic Orchestra patří k té menší hrstce seskupení, která filmovou muziku skutečně tvoří a vedle řadových desek vydávají i reálné soundtracky. Pátou desku To Believe beru jako velmi povedené tvůrčí pokračování s řadou zajímavých hostů, tedy žádná velká změna. Tohle bych vlastně mohl napsat o většině jejich počinů, protože on celý ansábl stojí na jazzových improvizacích živého celku, to celé pak překopává naživo Jason Swinscoe, aby se to ve finále podpořilo výběrem exkluzivních hlasů. A na páté desce si mohli klidně sáhnout i pánovi, který sem pasuje dokonale: Roots Manuva (Leftfield, Gorillaz a další). Z historie The Cinematic Orchestra lze vyčíst, že už mnoho let má kapela prakticky neomezené možnosti ve výběru spolupráce, podobně jako Bonobo a další. A mohou svůj materiál pilovat klidně deset let a více. Tohle se kupuje, poslouchá, oceňuje. Zvláštně, až experimentálně pojatý jazz v kombinaci s elektronikou a orchestrem, to je velká lahůdka. Přitom to nezapře svůj původ v souputnících a jejich produkci, jako jsou Unkle, Coldcut, DJ Shadow nebo Amon Tobin (ten má také aktuálně novou desku z minulého roku). Naživo kapela vystupuje podobně jako Bonobo, tedy část je živá kapela a zároveň prostor pro živý mixing. U party okolo Swinscoea je to ale hodně o důrazu na jazz, který živě převyšuje všechno ostatní. Což je v jistém smyslu naprostá paráda, kapelu si užijete vlastně jinak na desce a jinak na podiu.

To Believe má pomalý, vzetupný rozjezd s hostujícím vokalistou Mosesem Sumneyem. Je to krásně vygradované, nádherná nosná melodie ve smyčcích, vesmír zvuků. Klasická zasněná věc, jakých má kapela více, tohle ale jako otvírák funguje parádně. A Caged Bird / Imitations of Life je vlastně otvírák jako kráva. Vytleskaný, skvělý rytmus, známá paleta perkusí, Manuva a jeho styl. Všechno mi sedí, refrén nečekaně velký, až popově orientovaný, ten podkres je ale jinde. Je v tom větší napětí než v očích upíra z němého filmu. Krásná moderní skladba, která paradoxně dýchá atmosférou celuloidu. Jako vlastně celá produkce těchto přátel filmu. Celý zbytek desky je pak kombinací velmi zkušené instrumentace na pomezí jazzu a tanečních rytmů, kdy všechno má dostatečný prostor. Když si srovnám vedle sebe všech pět desek, pak dojdu k závěru, že The Cinematic Orchestra dospěli v poměrně nenahraditelné ikony vlastního stylu. Opět tu jsou kompozice atakující deset minut (i více), velmi povedené smyčcové party se silnými motivy (často i orientálními), jazz už není tak dominantní jako v začátcích kapely. Je to velmi solidní deska, přibližně z poloviny orientovaná na klasickou písňovou stavbu a ve zbytku perfektně ukočírovanou improvizací olizující stříbrné plátno.

Pátou desku řadím k těm nejlepším dílům, jaké kapela kdy nahrála. Je více nu-jazzová a prošpikována elektronikou než její předchůdci. Velmi povedený je výběr hlasů, kdy každý má své nepopiratelné, a hlavně důležité charisma. V závěru recenze tedy doporučuji všem filmovým příznivcům, obzvláště těm, co si užívají filmové soundtracky a chtějí něco více experimentálního.