Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Claypool Lennon Delirium - South of Reality

The Claypool Lennon DeliriumSouth of Reality

Jirka D.18.2.2020
Zdroj: CD v jewel case (# ATO0445CD)
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / BOWERS & WILKINS 705 S1
VERDIKT: Album South of Reality je o něco civilnější a jednoduše písničkovější než jeho předchůdce, ovšem stále velmi vzdálené něčemu, co bychom nazvali tradiční a normální rockovou nahrávkou.

Spolupráce Lese Claypoola a Seana Lennona se přehoupla přes jednu desku, u níž mnoho podobných spoluprací skončí. Vzpomeňme například projekt Duo De Twang prvně jmenovaného s kytaristou Bryanem Kehoem, vzpomeňme na fantastickou souhru Stevena Wilsona a Mikaela Åkerfeldta pojmenovanou Storm Corrosion, vzpomeňme na projekt Them Crooked Vultures, kde se vedle sebe postavili Dave Grohl, John Paul Jones a Josh Homme - ti všichni a mnoho dalších, kterých bychom tu mohli vypsat dlouhý seznam, začali a skončili u jedné řadovky. Je moc dobře, když se projekty, které za to stojí, dostanou dál. A je dvojnásob dobře, když jim tvůrčí pnutí a dobré nápady nejen že vydrží, ale když navíc dochází k jejich dalšímu rozvíjení a kultivaci.

 

Album South of Reality vyšlo skoro přesně před rokem a protože jsem se k němu dostal až hrozně pozdě (někdy v průběhu prosince), nepropracovalo se do mého ročního zúčtování. Lze toho litovat, lze odvolávat text už jednou napsaný, ale je to vlastně úplně jedno - tahle deska aktuálně žije, a to bez ohledu na cokoliv, co třeba mělo být napsáno, a nakonec nebylo.

 

The Claypool Lennon Delirium

 

Snad nemusím nikomu připomínat, kdo to je Les Claypool nebo Sean Lennon. Pokud by snad někdo potřeboval získat nějaké základní povědomí, odkazuji ho na starší text ohledně jejich první desky (ZDE), kde je rovněž vysvětleno, čím si mě tato dvojice získala, na čem je jejich společná tvorba postavena a pro koho pak logicky jejich muzika bude určena. Řečeno jednoduše pro všechny, kdo mají rádi v hudbě svobodu, fantazii, boření hranic, obrovskou porci humoru, a to všechno postavené na základech skvěle zvládnutého muzikantského řemesla. Už jsem to myslím někde psal, ale klidně to zopakuju ještě jednou - podobnou muziku, která vypadá strašně jednoduše, skoro až dadaisticky a naivně, si můžou dovolit hrát jen ti nejlepší. Ono když totiž půjdete do hloubky, zjistíte, že pod fasádou rádoby prostého rockového projektu se ukrývá obrovská porce muzikantství a zkušeností.

 

Oproti debutní desce Monolith of Phobos je její následovník civilnější a učesanější, i když tlustou čáru za experimentálním přístupem tím rozhodně nedělá. Z řady spíš vystupují silné a posluchačsky vděčné skladby s výraznou melodickou linkou a hlavním nosným motivem. Za všechny můžeme jmenovat Boriska a mou hodně oblíbenou Amethyst Realm (ZDE), kterou nemám problém pokládat za jednu z nejlepších, jaká kdy opustila dílnu tohoto tvůrčího dua. Ostatní skladby nijak nezaostávají, jen pro plné nadšení budou potřebovat vaší spolupráci a ochotu vydat se do fantaskního světa muzikantské svobody, která nejen že se ani trochu nebere vážně, ale navíc si sama ze sebe umí dělat docela nepokrytě legraci. Jen tak lze album South of Reality přijmout zcela a bez výhrad, protože kdokoliv, kdo by se chtěl tvářit vážně a totéž čekat od autorské dvojice, spláče nad výdělkem.

 

 

Skoro to vypadá, že psát v případě tohoto alba o záporech, ani nejde, protože spolupráce ústřední dvojice Lennon & Claypool se zdá jako ideální a čisté umělecké spojení, jaké nastane jednou za dekádu. Skoro. Po pravdě jsem skutečně přesvědčen, že jiná podobně dotažená symbióza dvou muzikantů se bude hledat fakt těžko. Byť se oba zdají jako naprosté protiklady, ať už v barvě vokálu (čistý a příjemný hlas Lennona oproti kvákavému hlasu Claypoola), nebo v nástrojích (krásná Lennonova kytarová sóla oproti rozverné Claypoolově baskytaře), osobitý styl každého z nich přesně zapadl do volných prostor stylu toho druhého. Všechno si skvěle sedlo, pravděpodobně i osobitý smysl pro humor, byť ani jednoho neznám a tradičně bych tuto část kapelního výrazu připisoval spíš Claypoolovi.

 

Pokud bych měl psát o záporech, budu psát pouze o jednom z nich a tím je zvuk. Do jaké míry to souvisí s tím, že mi aktuálně doma hrají zapůjčené nové bedny (TYHLE), nechci spekulovat, ale bez ohledu na to album jednoduše řečeno řve. Řve, unavuje a v intenzívních pasážích bolí. Je to škoda u každé muziky, ale je to dvojnásobná škoda u muziky tohoto typu, která by si vzdušný a posluchačsky komfortní zvuk zasloužila. Co naopak potěší, je vizuál nejen vlastního CD, ale i celého konceptu kolem něj - zadejte si do googlu název alba a bavte se. Bavte se a zcela bez obav se vydejte na výlet mimo realitu všedního světa. Jednou za čas je potřeba si hrát.

 

South of Reality CD


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Corvus / 11.8.19 10:54

Tohle je skutečně zářez do letitých, nevyvětraných koutů mozkových záhybů. Sice mi táhne na 40, ale na své začátky s dřevní podobou black metalu nedám dopustit. Dodnes obdivuji, kam se celá black metalová scéna dokázala posunout (Emperor, Enslaved, Ulver, Satyricon atd. a jejich vývoj v čase a všichni jejich následovníci), ale ten neopakovatelný pocit, atmosféra, spjatost s přírodou, rebelie, vnitřní kruh a všechny ty misantropií a legendami opředené legendy... to je pro mě jednoduše zhmotnění black metalu v nejkrystaličtější podobě, který se už nikdy nebude opakovat. Počátek '90 let a má fascinace veškerou severskou produkcí mě natolik pohltila a prosákla mnou, že se do smrti nezbavým až nábožené úcty k této formě black metalu. Dodnes kupuji vše, na co sáhne Fenriz a Nocturno a ať už jsou to MARDUK nebo IMMORTAL, nenechám si z jejich produkce nic ujít. Nicméně ten prasácký zvuk a opravdovost, ta čiší pouze z ranné tvorby. Možná primitivnější, ale o to skutečnější. Ať to zní jako sebevětší klišé. Nemám rád, když se black metal dnešní doby snaží vrátit do oněch časů a a priory se například vyrobí opravdu hnusný obal nahrávky, schválně se ve studiu zkurví zvuk jak je to jen možné a všechno to zní jako z hajzlu. Vyznívá to trapně, samoúčelně a především to v kontextu dnešní doby působí celé směšně. Pořád nevím, zda třeba takový Blackosh v současné době se vším tím "udělám si amatérský obal v malování ve windows, kde splácám ty nejhorší možné kliparty stažené z googlu", je fajn nebo je to prostě jen trapné... Stejně tak zvuk, uměle zprasený, aby to bylo jako že "true". Podle mého názoru nelze opakovat unikátní konec '80 a začátek '90 let na poli black metalu. Zdá se, že jediná opravdu pravověrná cesta je způsob, jakým to dělá ČERNÝ KOV. Za mě klobouk dolů a při tůrách přírodou a při focení brouků se nechám unášet tímto dílem. Díky, pánové za to mrazení!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Coornelus / 18.2.20 15:55odpovědět

Ahoj, že ti to teda trvalo, než sis to pořídil :-) Je to dobrý, mám tu desku rád, ale jednička mě chytla o trochu víc a tenkrát v podstatě hned. Tohle mi chvíli trvalo "naučit" se to :-)

Jirka D. / 19.2.20 6:03odpovědět

Mě to chytlo hned (hned po skoro roce od vydání haha), ale když bych si měl vybrat, debut by asi taky vyhrál. I když Amethyst Realm je tahák...

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky