Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Mezinárodní uskupení The Committee, vycházející z ledově chladných stránek válek minulých, zuřících zejména na kontinentě Evropy, o sobě dává vědět novou debutovou nahrávkou, kteroužto čtveřice pojmenovala Power Through Unity.

Už při vydání předchozího EP se jejich hudba projevila stylem neotřele originálním a vcelku jednoduše rozpoznatelným. Tento charakteristický rukopis není nikterak pokřiven i v dnech současných, kdy nám v uších burácí relativně nová šestice skladeb. Proč relativně? Jednoduše proto, že dvě skladby použité pro debut se objevily už na výše zmíněné předchozí placce. Možná se může šest skladeb jevit jako poměrně malé množství, které pro řadové album nemusí mít zrovna ty správné parametry, ovšem jejich délka podává výmluvné vysvětlení. Písně svou pichlavou tryznu nepovolí pod sedm minut, čímž se dostáváme bez mála na hodinku hrací doby. Záměrně uvádím slova jako „pichlavá“ a „tryzna“, jelikož tento hudební počin svou atmosférou spadá do nelehkých pocitů, kdy člověka jímá těžkost a zneklidňující nervozita.

The Committee si zachovali osobitý sound, který byl prezentován už v písních minulých. Jde o hutně obtěžkaný zvuk, který působí lehce dunivým dojmem. Rozhodně na něj však nemůžeme uvalit břemeno ničení při studiovém prznění, zde jde o záměrně ponurý zvuk vyvolávající neskrývaný dojem sklíčenosti. Možná právě díky tomuto aspektu, který je jedním ze styčných bodů tváře této kapely, se může jednotlivé posluchačstvo obrátit zády a přitom ze sebe vydávat slova plná rozhořčení bručivého mumlání. Zastřený výraz je záměr, hrubý hlas nástrojů je opět cíl a mrazivý závoj je znovu účel. Tahle skupina už patrně jiná nebude, našla totiž sebe sama. Našla si svůj xicht a koryto, ve kterém si náramně lebedí. Nehodlá utvářet kompromisy a ptát se, zda se to někomu líbí, či nikoliv. Tohle je těžký black metal.

Velice snadno lze vycítit přítomnost válečného ducha, který nenápadně protkává celou desku. Jeho černo-šedá vizáž (žádná bílá není přípustná) se odráží dosti silně v jednotlivých skladbách, až by jednoho sklíčil strach. Snad to bude i smyslem alba – strašit. Snad to bude jen vedlejší produkt. Jisté však je, že jeho zpitvořený obraz lze vnímat snad celým tělem. Nefalšované běhání chvějícího studu po vnější skráni jistě přijde ve skladbě Katherine’s Chant, kdy black metalová verze Kaťuše vykouzlí nejen křečovitý úsměv. Ostatně s touto záležitostí jsme se již mohli setkat v tvorbě minulé. Zdá se, že s touto skladbou si kapela je vědoma jisté originálnosti a zjevně i proto ji použila znovu.