Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Hlas zpěvačky Dolores O’Riordan jsem měl vždycky rád a nejspíš právě kvůli němu mě The Cranberries provázeli po celou dobu hudebního hledání. Jasně, je to docela popina, ale zrovna u téhle party kdesi z Irska mi to nikdy nevadilo, nehledě pak k tomu, že v oněch památných dobách dokázali brusinky napsat nejednu svižnou rockující písničku (vzpomeňte třeba na „Zombie“ nebo „I just shot John Lennon“ a samozřejmě řadu dalších). Nejlepší léta kapely spadají do první poloviny 90. let, kdy se seběhly všechny zásadní události v čele s nahrávkou No need to argue (1994) a přesah do nového tisíciletí je už pouze ve znamení posledního alba Wake up and smell the coffee (2001) a následného ukončení činnosti v roce 2003.

Pátrání po Dolores, uváděnou jako jednu z nejbohatších žen v Irsku, nás potom zavede částečně do země svatého Patrika, částečně do Kanady, a stejně tak nalezneme nějaké otisky v sólové kariéře - Are you listening? (2007) a No baggage (2009), které jsem ovšem nikdy nevyhledával a ztrácí se mi hluboko v časoprostoru. Návrat brusinek byl ohlášen v roce 2009 a celkem klasicky se začalo spíše koncertovat, než mluvit o novém materiálu, jehož tvorba bývá dost často ošemetná. Leč stalo se a nové album nazvané poeticky Roses vyšlo v polovině února letošího roku pod řadou vydavatelů a v dlouhém seznamu edicí. Když tak dohledávám počáteční úspěchy desky v řadách fanoušků – vyjádřené kupováním a následným dobýváním CHARDS – nevyšších příček se album dobralo logicky v Irsku a Kanadě, kde je Dolores tak říkajíc doma, a překvapivě i v Polsku, což snad může být vděk našich severních sousedů za její neskrývaný obdiv k bývalému papeži Janu Pavlovi II.

Snad nikoho nepřekvapí, že na novince nepřichází The Cranberries s ničím novým ani převratným, co by vybočovalo z linie načrtnuté dříve, čekat opak ani nešlo. Uctívány jsou proto tradice pop rockových písniček vyšší jakosti, jasně nesoucí rukopis této kapely, který je nejvýrazněji tvarován právě zpěvem Dolores, jenž se pohybuje od čistých a jiskrných výšek po šeptané motivy navozující snivou a poměrně i melancholickou náladu. Kompozičně příjemná práce držící se jasných schémat, aranžmá založená na kytarách, ve velké míře akustických, občasně pod proudem, které doplňuje neurážející rytmika a občasné zpestření v podobě nasamplovaného pozadí, decentní „orchestrace“ či druhé hlasové stopy. Album plyne veskrze dobře, najdete na něm skladby lepší (za všechny „Schizophrenic Playboys“) a pak takové ty běžné, ovšem nikoliv vycpávkové; na druhou stranu vás asi nechytí žádná tak, jak tomu bývalo na starších albech. V tomto ohledu jsou „růže“ dosti vyrovnané a vyvážené a pouze poslední, titulní skladba stojí mimo řadu ostatních. U hudby má spokojenost ovšem končí, u zvuku přichází na řadu pocity opačné (vím, opakuji se, ale nejde jinak). Pokud novinku srovnáte třeba s No need to argue, ve které ucítíte hloubku zvuku, jeho prostorovost a nadýchanost (a to i v rockovce „Zombie“!), musí vám Roses přijít neskutečně ploché. U této spíš více než méně akustické muziky je rozdíl poznat snadno a bohužel v neprospěch dneška.

Celkově mám ale z návratu The Cranberries na scénu poměrně dobrý pocit, k nadšení přece jen kousek cesty chybí, ale rozhodně se nekoná podobný průšvih, jaký se povedl v loňském roce třebas kapele Guano Apes, která to se svou novinkou Bel Air dotáhla až na úplné dno. Posluchači a fanoušci téhle irské čtveřice dostanou desku přesně takovou, jakou mohli přirozeně čekat - písničkovou, příjemně plynoucí, bez podbízivých a laciných odrhovaček, a když srovnám s minulostí, tak i zklidněnou, jaksi smutnější a možná prostě odrážející to, že už ani jednomu z autorů není dvacet.