Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Někdy v roce 2018, tedy dva roky po vydání výborného alba Hidden City, začaly do světa prosakovat první zprávy o tom, že britská kapela The Cult pracuje na nějaké nové muzice. V té době ještě nebylo jisté, jestli půjde o nějaký singl nebo jich bude víc a vydá to třeba na krátkometrážní EP, každopádně informace prosakovaly a kapela tak nějak naznačovala, že se nespěchá, protože quality is key. Vzhledem k okolnostem posledních dvou tří let, které jsou celkem zjevné a na které si každý podle potřeby nabaluje okolnosti další tak, jak se mu to zrovna hodí, vyšla nová deska letos v říjnu a pojmenována byla trochu tajuplně Under the Midnight Sun. Vysvětlení po mě nechtějte, neznám je.

Novinka, která je v pořadí jedenáctou řadovkou v diskografii The Cult, obsahuje pouhých osm skladeb na ploše nějakých pětatřiceti minut, což se na první dobrou může zdát málo a může to vést k závěrům, že kapela už na tom výkonnostně není tak dobře, jak bývala. Na stranu druhou by se zcela klasicky dalo napsat, že co song, to perla (nebo aspoň perlička), a pokud bych měl volit přednost alba číslo Jedna s velkým J, byla by to naprostá absence vaty, vycpávek a hluchých míst. Jednoduše nejsou. V tomto ohledu je Under the Midnight Sun plnohodnotným albem od první do poslední minuty a pokud se kapela zaklínala frází, že kvalita je klíčem, v tomto případě jí musíme dát zapravdu.

Nicméně pokud si připustíme, že první dojem dělá vždycky obal, na otázku, čí je to deska?, bych bez zaváhání odpovídal Swans a očekával bych první cenu. Smůla. Hudebně jsou to naštěstí autentičtí The Cult, základem uhnízdění v hard rocku, do kterého silně prosakují vlivy gothic roku, blues rocku a řádné dávky melancholie. Znát jsou odlesky Marka Lanegana (Knife Through Butterfly Heart) a ve skladbě Vendetta X třeba U2 s nádechem hlasu Bona Voxe. Skladby jsou většinou postaveny na krásných melodiích tažených nejen Duffyho kytarou, na uhrančivém zpěvu Iana Astburyho, na výrazné baskytaře připomínající nejlepší časy post-punku (Impermanence) a na silné, pohlcující a potemnělé atmosféře.

Ze všeho nejlepší ovšem je, jak deska přirozeně plyne, jak se poslouchá úplně sama. The Cult se na stará kolena (šedesátka na krku...) prezentují jako silní skladatelé, kteří umí z mála vytěžit maximum, jako skladatelé se smyslem pro na první poslech jednoduchou, ale při bližším průzkumu řádně vystavěnou a zaranžovanou skladbu, v níž je všechno na svém místě, nic nepřekáží, nic nepřebývá a všeho je tak akorát. Je to přesně ten případ, kdy posluchač může jít snadno po povrchu a užívat si jednu výborně napsanou skladbu za druhou, nebo se může zavrtat dovnitř a začít rozkrývat detaily. U obojího mu bude dobře.

Velká škoda potom je, že všechno tohle platí při poslechu někde v autě nebo v průvanu. Bohužel zvukařsky album zásadně utrpělo masteringem (ZDE), což poměrně dobře vystihuje jeden, ovšem nikoliv ojedinělý komentář na discogs: mastering is almost comically bad - compressed to death. Dodám k tomu snad jen tolik, že album ztratilo posluchačský kredit nejen kompresí, ale i clippingem, takže ve sluchátkách zní hodně potrhaně a nepříjemně. Dohledáním zvukového inženýra se potom mnohé vysvětluje, protože jméno Howieho Weinberga je v tomto ohledu dost nechvalně proslavené a ve světě lidí, kterým na zvuku záleží, patří tenhle člověk na blacklist. Je to škoda, protože jinak bych si tuhle desku s chutí koupil.