Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Cure - Disintegration

The CureDisintegration

Garmfrost18.10.2014
Zdroj: CD v jewel case
Posloucháno na: Philips MCD183
VERDIKT: Prázdné místo uprostřed rozlehlé planety bez lidí, jen kameny, moře a vítr. Ten se mění ve vír, odnášející zapomenuté strachy a noční můry zpět do vašeho vědomí. Znovu prožíváte hrůzu z divné ulice a je vám taaak ouzko, že se skrčíte a rukama si celou hruď obejmete pevně, jak jen to jde. Ani nedýcháte, jen se bojíte.

Ke „Kjůrům“ jsem přišel až s veleslavným majstrštychem „Wish“. Všechny ty klipy, v rádiu pečený vařený „Friday I'm love“ mi tak neskutečně lezly krkem, ale nešlo tomu uniknout. Sám coby metalista jsem podobnými úlety opovrhoval (heh), ale sblížení s divnými lidmi (a jednou slečnou) mi svět The Cure ukázal v absolutně odlišném světě. Potom už byla cesta ke spolku kolem Roberta Smithe rychlá. „Faith“, „Pornography“, „Kiss Me, Kiss Me, Kiss Me“, atd. No a hlavně „Disintegration“! Dlouhé vlasy natupírovat a oči namalovat!

 

Po optimistickém, nebo rádoby optimistickém období vygradovaném na „Kiss Me“ vyšlo jedno z nejsmutnějších alb (nejen) z dílny kultovních novoromantiků The Cure. Původně mělo vyjít jako Smithova sólová zpověď, ale nakonec vše proběhlo pod hlavičkou domovské kapely. Návrat ke gotickému hávu z dob „Pornography“, ke smutnému soundu i textům tenkrát způsobilo vícero faktorů. Jak problémy v týmu, konec mladosti ústřední postavy The Cure (tenkrát třicítka znamenala počátek stáří), tak prohlubování úniků z reality. Ať už formou vnitřních depresí, tak podpůrných berliček s hezkým nájezdem, ale o to horším dojezdem. Sice se nejedná o sólový projekt, ale díky osobnímu nádechu všech textů se v desce našlo statisíce posluchačů a dodnes jeho síla neutuchá. Album sklidilo spoustu ocenění, což muselo tenkrát být pro Roberta i vydavatele Fiction Records velké překvapení. Dle jejich slov čekali propadák právě pro příliš osobní materiál. Nu, člověk míní... Každopádně to bylo jedno z posledních opravdu velkých gotických alb. Pak už následoval jen postupný sjezd do nikam. Až na výjimky samozřejmě.

 

Prázdné místo uprostřed rozlehlé planety bez lidí, jen kameny, moře a vítr. Ten se změní ve vír, odnášející zapomenuté strachy a noční můry zpět do vašeho vědomí. Znovu prožíváte hrůzu z divné ulice a je vám taaak ouzko, že se skrčíte a rukama si obejmete celou hruď tak pevně, jak jen to jde. Ani nedýcháte, jen se bojíte. Řešit dávný rozpor mezi fans skupiny, zda jsou The Cure gotiky či ne, nehodlám. Chci se rýpat ve staré ráně a pořádně ji osolit. Robertova zpověď o svém rozpadu promlouvala k mému tehdejšímu dospívajícímu tápání a mezi ty pláče umírající nevěsty či ztraceného ráje krásně pasovala.

 

Délka bezmála osmdesát minut s dvanácti skladbami, rozprostírající se na své ploše velice pozvolna v minimalistickém hávu není snadný oříšek pro fanouška poněkud přístupnějšího předchůdce („Kiss Me“ každopádně není špatný a mám tu desku rád). Co na velikosti plochy může ztratit, ihned získá nádhernými melodiemi, kterými se The Cure vrývají krvavou stopou pod kůži emocionálního masochisty. „Plainsong“ je výsostný začátek tesklivé cesty. Zvonečky a mohutné synťáky rozezní všechny city ve vaší duši a vy čekáte, kdy se přidá nějaký zpěv, který trochu zklidní rozjitřené pocity. Robert Smith si ale dává na čas. Jeho nástup rozechvěného ukňouraného hlasu na klidu ale nepřidá. Pod nánosem kláves slyšíte geniální basu Simona Gallupa, která má vedoucí úlohu, všechny ty rozvíjející se kytary jedna přes druhou, pomalé bicí, které ovšem při vší strnulosti zůstávají barevně hravé. Kupodivu i recept, ve kterém postupně přidávají nástroje do hry, nenudí, zůstává velice funkční. Úvod „Pictures of You“ překoná co do tlaku vášnivé bolesti, to na melodiích, vpisujících se do vás navždy. Drásavý text plný poezie při každém dešti na podzim zní mojí myslí...

 

„ ...Remembering - You fallen into my arms, Crying for the death of your heart. You were stone white, to delicate. Lost in the cold.You were always so lost in the dark. Remembering - You how you used to be, slow drowned...“

 

Ech, nebudu se přece rozepisovat o každé písni. Zamilovaný „Lovesong“, hitovka „Lullaby“ či strašidelně výpravná „Fascination Street“ jsou evergreeny a zejména „Lullaby“ zná každý. To silné a nesmrtelné začíná pro mě b-stranou alba „Motlitbou za déšť“. Nepříjemně jedovatý text o destrukci vztahu, stagnaci a neschopnosti se rozejít doprovází černé melodie, které se mohou zdát na první dojem šedivé a kdesi schované. Časem vyplavou na povrch tak podmanivě, že je nedostane z hlavy ani psycholog. Frustrace a tísnivý smutek pak rozevře svůj chřtán naplno v mé nejoblíbenější „The Same Deep Water as You“. Pokaždé když slyším začátek sloky „Kiss me goodbye pushing out before i sleep, can't you see i try swimming the same deep...“, roztřese se mi brada i teď, kdy jsem víceméně okoralý jako týden starý chleba. Slyšíte déšť, který po motlitbě přišel, ale evidentně nepřináší žádné vysvobození. „ ... I will kiss you i will kiss you i will kiss you, forever on nights like, this i will kiss you i will, kiss you and we shall be together...“. Titulní věc „Disintegration“ pak pokračuje v líčení konce a rozbití vztahu. Je neúprosně škodolibý a cynický. Píseň je svižnější, plná basy. Po baladičce pak nakonec přijde uklidňující „Untitled“, ve kterém se vlastně ani neví, co se chtělo říct. Raději vše zůstane zapomenuto, aby bolest nehlodala znovu a znovu.

 

„Disintegration“ byla a navždy zůstane nejen autorova zpověď, ale klenot napříč žánry, mající vliv na nejednu generaci. Z každého tónu na všechny stříká strany obrovské fluidum. S nikým si The Cure nespletete. Bohužel se ani samotné skupině nepodařilo nesmrtelnost „Disintegration“ překonat. Ano, s „Wish“ se proslavili po celém světě, jejich písně si tehdy zpívala kdejaká holčička na dětské diskotéce. Skladby zde představovaly The Cure ve vrcholné podobě, ale to se jaksi rozcházelo s pocitem nepochopení v osmdesátých letech, kdy Robert rozčarován ohlasy médií i fanoušků, trucovitě hledal cestu trnitější, uzavřenější. Vzhledem k radostně optimistické náladě dalších alb je ale jasné, že se Robert Smith nakonec dokázal vyrovnat s nepochopením a vrátit se k chytlavosti a optimismu singlů z osmdesátek. Tím se pak zejména v devadesátých letech dostali na výsluní mezi největší hvězdy. V současné době je jejich existence závislá na koncertní aktivitě a vydávání deluxe reedicí nejslavnějších alb s „Disintegration“ k výročí ke pětadvaceti letům v čele. Sám Robert Smith s k otázce vydávání nebo nevydávání nových desek vyjádřil, že vše, co chtěl a mohl říct, už řekl dávno a jestli bude kdy nějaký nový počin, zatím neví. A já jsem mu za to vděčný. Nerad bych se dočkal nějaké parodie na jednu z mých nejmilovanějších kapel.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky