Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Devil & The Universe - :Endgame 69:

The Devil & The Universe:Endgame 69:

Victimer9.9.2019
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: notebook / minivěž / phone
VERDIKT: 1969 jako konec jedné éry a hnací motor temnotářů The Devil & The Universe. Jako hlavní menu se podává po čertech dobrá disko psychedelie na kozlí šťávě.
1969, z mnoha důvodů zřejmě dobrý i špatný ročník. A taky milník. Jako by se právě tehdy vymkla celá hippies komunita a nevázaný styl života kontrole. Celé to překročilo mez, samo sebe a odehrály se okolnosti, které tomu významně napomohly. Tak je to aspoň bráno a uváděno. Tak dobře, zkusme se na rok 1969 znovu podívat z trochu jiného pohledu. Toho obskurnějšího. Z pohledu vyluhované podzemní teatrálnosti, jenž opouští své sklepní místo a míří ke hvězdám. Zkusme propojit živočišnost konce šedesátek se současnou podobou kazatelů temného soundtracku. Noční seanci s psychedelií, kozlí hlavy se zvony a kotletami a v neposlední řadě ducha tehdejší doby s do stran přesahující elektronikou. Pojďme se spustit s hříšným diskem The Devil & The Universe. Tentokrát to bude odvaz a pařba.
 
Oproti předchozímu albu Folk Horror jsou kozlí architekti opravdu poněkud na divoko, ale i tak hledejme v jejich hudbě pořád víc magie a hvězdných výprav do podvědomí, než nějaké bláznivé orgie v zajetí nekonečných lánů květinových radovánek. Ano, novinka Endgame 69 je reakcí na hnutí hippies, na časy psychedelie a svobodných duší malujících si světonázor podle svého. Hudebně se ale nadále striktně držíme elektroniky, goatwave a pulsujících nálad. Od EBM přes ambient a filmovou hudbu, až po orientální dotek východních kultur. Z podzemí se docela snadno vymaníme až někam k psychedelickému popíkování a drze punkující vibraci na pražci sitáru. Tak The Devil & The Universe po svém definují a nahlíží na world music. Když k tomu přidáme časté návštěvy různých koutů naší planety a působení tamních inspirací, má tahle definice velmi reálný základ.
 
Folk Horror byla tma převlečená za ranní mlhovinu a kalné výhledy do nejasných obrysů anglického venkova. Endgame 69 je tanec na hrobech hippies, impulzivní jízda, kterou nesvírá syrový chlad pohledů do zahrad tajemně se tvářících aristokratů, ale kterou pohání svérázná party. Endgame 69 je rozprostřená a na poměry kapely velmi odvázaná psychedelická terapie. Je to přesně ten typ radovánek, kdy i mysticky působící kozlí maska má své vrtochy. Koná pod vlivem omamných látek a její původně strašidelná image se vymyká kontrole, neb se mění v ryze satirickou.
 
 
Vždyť také v každém rituálu a při něm samovolně spuštěném hromadném sexu může být čas na trochu legrace. Rázem je pohled na tohle trio zase o dost veselejší. Všeobecný nadhled je z The Devil & The Universe cítit od nepaměti, ale nyní je očividně na svém vrcholu. Útrpná sterilita je stažena jako ocas do pozadí, pojďme se otevřít a odvázat. Pojďme nasát co nejvíce vlivů a nechat jimi expandovat naši hudbu. Řekli si kozlíci a spustili.
 
Kromě skladby 1969, která je z dílny The Stooges a jejich rtuťovitého frontmana, jde o autorskou koláž trojice kozlích mozků Dayour, Pfister, Elsbacher. Sny na strop představivosti malující dvoudílná kompozice Dream Machine ostře kontrastuje s údernými songy Satanic (Don´t) Panic a Altamont Apocalypse. A když se duch orientálního světa Turn Off, Tune Out, Drop Dead rozpustí v až krautrockově pojaté hypnóze Spahn Ranch, ve které dostanou prostor hammondky, je to přesně o tom, že kozlíci si hrají, přelévají a významně kynou z různých pozic svého pořád dost tajuplně světélkujícího pohybu. A viditelně si to užívají. Já si pak nejvíce užívám samotný konec alba, kdy mrazivě mystickou orientální hymnu Kali´s Tongue, kterou považuji za vrchol alba, střídá další tmavý kousek Revelation 69. Nemohu se nabažit. Otevření, ale pořád hodně temní. To bude ta finální a správná charakteristika do časů hippies namočených The Devil & The Universe.
 
Nové album mi hodně sedlo. Možná jsem byl v rámci toho minulého až příliš skeptický, každopádně mi pořád zní nepřekvapivě a místy až fádně. Dnes je vše jinak, vlastně úplně naopak. Každá minuta Endgame 69 je pro mě větším požitkem a oživením. Kapela se potkala s mnohem větším tvůrčím arzenálem a umí to prodat. Váhání je pryč, dveře jsou dokořán. Vstupme tedy.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky