Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Gathering - Afterwords

The GatheringAfterwords

Victimer24.11.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Deska remaků, klidného přemýšlení s evidentní chutí si pohrát se sebou samými a v neposlední řadě deska na solidní úrovni.

O tom, nakolik jsou THE GATHERING nakloněni svodům experimentů, jsme se mohli přesvědčit hned na několika jejich albech. Pokud se doom metalovým zasmušilcům v době svého vydání výrazově vzdálila deska "How to Measure a Planet?", zkuste si ji poslechnout dnes. Dýchne na vás úplně jinou atmosférou a za nějaké znehodnocení žánru ji pak nelze považovat ani náhodou. Jen je z doom metalu najednou doom rocková psychedelie a otevření se jiným světům. A je pořád kouzelná, to především. Daleko dál a odvážněji do toho šláply desky "Souvenirs" a zejména dodnes poměrně neuchopitelná záležitost "Home".

 

Zaexperimentujeme si i dnes. THE GATHERING přichází s deskou "Afterwords" a spekulovat nad tím, zda je to řadovka nebo ji vnímat spíš kompilační terminologií, to nechám na každém z vás. Já ji vnímám jako soubor rozmanitých skladeb, které se snaží žít svým vlastním životem. A pěkně se poslouchají, takže co víc si přát? Novinka je náladově klidná, shon a překotná rozhodování jsou jí cizí. Je čas si sednout, nechat čas letět kolem, nasadit sluchátka a smést ze stolu veškeré problémy. Abych ji představil blíže, musím se vrátit k minulému albu "Disclosure". Hned čtyři remaky totiž pocházejí z něj. Další dvě skladby už byly součástí EP "Afterlights", takže není takové umění si dopočítat, kolik písní je skutečně nových. Jsou to ale jenom čísla, na kterých nezáleží a brát všechny songy jako nové by bylo rozhodně pozornější. Pozorní jsou k nám i THE GATHERING. Připravili album, které hladí, jeho tep se zrychluje jen místy a je dobré ho nechat plout jeho vlastní trasou. V klidných vodách.

 

 

 

 

S patřičnou zajímavostí může na pamětníky původní tvorby THE GATHERING působit přítomnost Barta Smitse, který propůjčil svůj hlas titulní skladbě. Zpěvák, který se podílel na debutu "Always", se po více jak dvaceti letech znovu aspoň tímto střípkem podílí na aktuální tváři kapely. Čas smyl stopy rozdílných cest a spojil je v jednu. A zní to vážně dobře. Svůj prostor dostává také Noel Hofman a jeho trubka, stejně jako na předchozím albu "Disclosure", což je v rámci častých odlesků z této nahrávky logická volba.

 

Máte-li tedy pochopení pro experimentální hravost THE GATHERING, je tohle album přímo pro vaše uši. Nečeká vás prázdný zvukový servis rádoby šokujících proměn bezduchých remixů, ale svobodná nahrávka umírněně pulsující ve vodách trip-hopové nálady s doteky ambientu a elektroniky. Atmosféricky silná záležitost, kterou si nyní užívám plnými doušky a nemíním s tím jen tak přestat.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 24.11.13 11:53odpovědět

Výborná, hodně náladová věc, řekl bych že přesně ve stylu The Gathering. Ti si také kvůli absolutní hudební svobodě vytvořili vlastní vydavatelský label Psychonaut a už léta letoucí je jejich styl nenapodobytelný. Deska se podobá experimentálním minialbům, která skupina vždy vydává mezi velkými deskami - zde ale ve větší stopáži než je zvykem. Jejich hudba mě baví, po úžasné desce Disclosure další parádní nadílka. How To Measure A Planet dodnes považuji za jedu z nejlepších desek té doby, mimochodem v bookletu s **českými** popisky plánků kosmických strojů.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky