Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Jesus Lizard - Rack

The Jesus LizardRack

Jirka D.21.1.2025
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od agentury Rarely Unable
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: Na starší pány, co už víckrát slyšeli z jara zpívat kosa, to nedopadlo nejhůř.

Návraty starých dobrých legend jsou vždycky krok do nejistoty. Návraty starých dobrých legend, které zná jen hrstka iluminátů alternativního rocku, jsou pohoda, protože to skoro nikoho nezajímá. The Jesus Lizard bych zařadil právě do té druhé kategorie, navíc s lehkým zápachem toho, že nejde o jejich první návrat – ten se po jejich rozpadu v roce 1999 odehrál na krátké období v letech 2008 až 2010 a pak opětovně v roce 2017, od něhož jsou více méně naživu. Návrat tento je speciální v tom, že jde o novou desku, což je určitě na fanfáru (fanfarárááá), protože jejich předchozí poslední vyšla v roce 1998, a to už je sakra dlouhá doba.

 

The Jesus Lizard bandThe Jesus Lizard jsou kapelou trochu konce osmdesátek, ale především devadesátek, ve kterých zvládli vydat šest studiových nahrávek, natočit společný singl s Nirvanou, být jednou z kapel, která nakopla vydavatelství Touch And Go, získat status ikony alternativního rocku a vůbec být takovou tou hlasitou, provokativní, alternativní, drzou a zlobivou, ale taky ne úplně triviální rockovou sebrankou americké nezávislé scény s odpovídajícími, energickými koncerty. Takže je pár lidí mělo rádo a pár jich je má rádo ještě teď. Pár kapel se na ně odkazuje jako na zdroj své inspirace, pár velkých kapel se mihlo kolem nich, ať už v rámci vydavatelství (Slint, jasně), nebo v rámci scény (Shellac, třeba), no taky samozřejmě nahrávali u Albiniho, který jim dělal i producenta. Prostě legenda.

 

Nová deska se jmenuje Rack a navazuje tak na tradici jednoslovných pojmenování, která tahle kapela měla nevím z jakého důvodu vždycky ráda. Vyšla v září loňského roku u Mikea Pattona na Ipecac a pokud jsem dohledával zahraniční recenze, veskrze byla přijata až nekriticky skvěle.  Ve shodě s předchozími dvěma deskami, které vyšly na Capitolu – Shot (1996) a Blue (1998), byl zvuk znetvořen Howie Weinbergem a je to hodně znát. Už tehdy byl ten posun od Touch And go ke Capitolu slyšet nejen co do obsahu nahrávek, ale hodně právě z pohledu přetlakovaného zvuku, kterým je tenhle člověk od jisté doby pověstný. Takovou Blue mám problém vůbec poslouchat a novinka jde přesně v těchto šlépějích. Pokud jste snad někde tak jako já zaslechli, že Loudness War is over, tak tady máte jeden důkaz, že leda starou belu.

 

První singl Hide & Seek byl vypuštěn už v červnu a minimálně díky jeho úvodu, který jede přesně ve stylu „hobluj, vole“, jsem trochu váhal, proč byl vybrán jako pilotní skladba právě tenhle kus. Nicméně v kontextu desky jde o jednu z těch energičtějších skladeb, a tak asi chápu, že první dojem je potřeba udělat v tom duchu, že staří pánové ještě stíhají s dechem. Což se jim u druhé a dost nezáživné skladby Armistice Day příliš nedaří a jistou životnost v sobě nachází až se skladbou Grind, která je taková verze písniček Mudhoney. Ostatně právě styl téhle kapely z druhé grunge ligy jakoby z alba vyčuhoval všude možně, což je možná do jisté míry dáno větší přímočarostí a jednoduchostí kompozic. Možná. Pokud máte The Jesus Lizard v krvi především díky období na Touch And Go a jejich zvuk a postupy si spojujete především se Shellac, tak nová deska vám mnoho zábavy nepřinese. Skladba What If? jako jeden příklad, ale moc dalších najít nelze. (Já za to nemůžu.)

 

Navzdory poměrně krátkému hracímu času (11 skladeb, 37 minut) se od jistého momentu začínám ošívat a při úvahách nad důvodem docházím k poněkud unifikované produkci stále stejných nebo podobných skladeb, jejichž osobitost a vnitřní kouzlo ne a ne objevit. A to se přiznám, že s určitými přestávkami zkouším objevovat od loňského srpna. Nechci, aby to vyznělo nějak katastrofálně, pořád album obsahuje velmi slušné kusy s dobrým tahem na branku – Lord Godiva, Falling Down…, ale jako celek mě deska nijak zásadně neuchvátila, což může být třeba i tím zlotřilým Weinbergem. Kdoví. Částečně je za tím asi i určitá pochybnost o tom, že chlápci dost přes šedesát se pořád snaží být nějak mladistvě naštvaní a hrát pozpátku jak Fugazi v nejlepších letech, ale asi se v tom odráží jen moje přehnaná podezřívavost. Když to vezmu kolem a kolem, je Rack určitě solidní deska alt rocku a nebýt přeřvaného zvuku na úplný pytel, dala by se poslouchat. Ducha devadesátek tou deskou nikdo nevzkřísí, ale žádná ostuda to ani náhodou není a mohlo to dopadnout mnohem hůř. Takže vlastně skoro jako dobrý.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Mold / 13.3.17 8:47

Ja jsem zatim ve fazi, kdy jsem presel od relativni spokojenosti k nastvanosti. Protoze jsem to slysel uz asi 30x a stale mi v hlave nejak neutkviva z ty nahravky prilis mnoho, jednotlive motivy, ale neco celistvejsiho vubec. Nejvetsi problem jsou asi bici linky, ktery by dle me mohly byt mnohem napaditejsi, nektery nasypy mi prijdou uplne zbytecny, kdyz viri prechody uvital bych spis nejakou rytmickou udernost do tech Vignovo kytarovejch pasazi. Bici linky pise Vigna a prijde mi, ze to uz dela celkem programove a sam Shalaty tam toho zase tolik z vlastni invence neprida a kapela tady celkem strada. K nejakemu feelingu, ktery by me z tech bicich linek pohltil se vzdycky propracovavam strasne dlouho nez tam neco zachytim, jednak za to muze sterilnejsi produkce (je to bez vetsi energie, akcentu), druhak proste to, ze Shalaty prvotypove neni zadnej rouhac, ale jen slusne odvadi svou praci, coz je malo . Taky mi chybi poradny chytlavy zpevovy linky, naposledy neco takovyho a v trochu vetsim mnozstvi meli na Shadows in the Light. Ze by se mi zaryl nejaky uryvek z textu v hlave to ani nahodou. Skladba cislo tri je sice hitovka a tam neco je, ale samotna skladba me az tolik nebere. Dneska jsem asi po 14 dnech tu desku vyhodil z prehravace, dam si tyden odstup a zkusim pak znova jestli se to usadi. Furt jsou to Immolation a jako jedna z poslednich kapel si drzi latku stale na nejakem nekolisavem standardu, kdyz pominu, ze vrchol v podobe alb HIA, FFG, CTAWB maji za sebou a uz vlastne jen vari z toho cim byly tyhle desky nabuseny. Posledni co me uz fakt nebavi jsou ty digitalni coverarty. V digipaku jsou alespon fragmenty z alba zvetseny a hozeny do takovy zelenkavo sedivy barvy a to vypada prijatelne a ma to trochu dusi. Po dlouhy dobe pouzili na obalu logo, coz se naposledy stalo tusim na Here in After.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky