Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Zjistit o kapele The Kompressor Experiment nějaké informace je skoro nadlidský výkon. Člověk musí znát cestu k jejich účtu na Bandcampu nebo Facebooku, aby o těchto podivínech ze švýcarského Sionu něco zjistil. Vyhledávače, krom Googlu, vycházejí na prázdno.

Jejich debut Douze je taková nadprůměrná seance odpoutaná od přítomnosti, která se představuje zdánlivým, skoro hmatatelným nezájmem o okolí a s ním souvisejícím zápalem do formování myšlenek. Celé je to děláno hravou formou připomínající lego nebo jinou stavebnici, z níž se dá postavit prakticky cokoliv. Zprvu hladíme skoro poslepu objekty nejistých tvarů a zdá se, jakoby výsledek dozrával za pochodu. Postupem času a s přibývajícím poslechy se vratká nejistota mění v přesvědčení, že jde o pečlivě naplánovanou cestu a to, co zavánělo hokus pokusem, je pečlivě promyšlená expedice k duševním zážitkům. Zvolna se blížíme k jádru problému.

Jestli to z počátku bylo jen nezávazné jamování, není důležité. Z první oficiality poslané do světa je cítit jistota, suverénní vyhranost a myšlenka. Skladby jsou čistě instrumentální, ale zpěv mi vůbec nechybí, ani jednou jsem neměl potřebu se po něm shánět. Hudební proud je zajímavý, barevný a vypráví i beze slov. Škála zvuků nabízí bohatý repertoár sluchových požitků a představuje jednu z hlavních devíz této nahrávky. Tou je fakt, že nesmírně baví.

Hned první skladba zkoumá terén a zeširoka kolíkuje parcelu. Ta je rozlehlá, s terénními zlomy, plná nečekaných zahradních prvků. Chlapácká kytara sóluje výraznou melodii, zatímco zbytek kapely hrubě prosívá písek. Když se opile zkulíme z terasy, ocitneme se v něčem co je podobné zhulené počítačové hře, kde se kostrbatý mužíček řítí po osách X a Y. Divné, umělé zvuky narušují předchozí tvrdou, stonerovou image a začíná mi být jasné, že s Douze nejde o tuctové setkání s pánem od naproti.

Není třeba se bát nějakých nepochopitelných exkurzí do tajemných hlubin kosmu. Vesmír Douze (což je asi francouzská číslovka 12) ukrývá řadu motivů a vyhrávek přípomínajících stará, známá místa, která jste navštívili v jiném ročním období, než jste zvyklí. Povědomé chvění v jiném skupenství. Příjemně a zároveň novátorsky stavěné kompozice mě baví od začátku do konce. Radost mi nekalí žádné truchlení nebo zvětralé nahlížení do sebe, naopak, hravé kytarové efekty, které jakoby vypadly z kufru R.H.CH.P. (skladba Hog In The Fog) roztancují i mrtvolu. Nádherně chvějivé klávesy, které zavoní stejně zřídka jako šafrán, vyvolávají duchy starých časů a příjemnou vůni opia bez toho, aby lacině vykrádaly fluidum minulosti. Atmosféra je mimochodem úplně o něčem jiném a byla by chyba očekávat jakékoliv drogové tripy. Jedna částečka mozaiky ještě netvoří celé dílo, kapela se do minulosti jednoduše nevrací.

V dalších kapitolách jde zase o něco jiného. "Kompresoři" s oblibou škrtí tóny v zárodku, přimáčknuté struny stěží rozvibrují vzduch a hrčivě kazí čistotu obrazu. Při poslechu dostávám chuť dílo zkoumat, bádat v jeho útrobách, protože tuším, že nebude čas na zpětné prožívání okamžiku. Vše se děje teď, to vzrušení je jen dočasnou, aktuální seancí. Proto je tak kouzelné, protože je pomíjivé.

S přátelskou a vzdušnou atmosférou jdou ruku v ruce jemné, příjemné pasáže, které staví na akustickém vyznění nástrojů. Houpavý, uvolněný rytmus nás přenese do světa lučního kvítí, někam na dohled od úlu s tetou Kasandrou. I takhle dokáže znít komplikovaná Masal Eye nebo Bronko sestupující až k plovoucím ostrovům progresivního rocku.

Douze míří výš než je kóta světské průměrnosti. Trošku zlobí, exhibuje, ale není to na úkor poslouchatelnosti. S posluchačem naváže přátelský vztah a pak už je to o spolupráci dvou rovnocených partnerů.