Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Kompressor Experiment - The Monolith (EP)

The Kompressor ExperimentThe Monolith (EP)

Sorgh4.11.2019
Zdroj: mp3
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Zkušební krok mezi řadovými deskami, vyrovnání terénu anebo také totální změna směru. Co má znamenat EPíčko vydané jen chvíli po debutním albu?

Není to tak, že by si kapela nevěřila. Nemá proč. Album Douze mělo potenciál a jisté koule. Však jsem taky nešetřil chválou. Co se mi podařilo zjistit, mělo by tohle EPíčko připravit cestu k pochopení následujícího alba nazvaného 2001, které by mělo vyjít někdy v tuto dobu.

 

Začátek "monolitu" alba staví na elektronickém, rytmickém základu, ze kterého postupně roste klasická kompresorovská tvář. Tedy spíš pomalá, zatěžkaná kytarová robota, ve které se velice dobře čte. Je to jen několik hudebních stop, které se nekříží a nepolemizují, naopak se každý nástroj věnuje své poměrně jednoduché roli a tvoří velký, základní díl skládačky. Zní to velmi přirozeně, lidsky, jakoby jste si kapelu pozvali k sobě domů a oni vám provětrali obývák.
I když se The Monolith skládá jen ze tří skladeb, ty jsou tak dlouhé, že jak už to tak bývá, v sobě ukrývají celou řadu nápadů a oddílů, které by šlo rozdělit v několik dalších skladeb. Materiálu by zbylo na klasické album docela dost. Kompresoři to ale berou jinak. Snaží se každou kapitolu široce rozvést do stran a pak se obloukem vrátit na začátek. Takže to má svoji logiku a člověku je vlastně jedno, jestli je to jedna nebo tři skladby bez přestávky. Zatím si to můžou dovolit, protože nápady jim nezvětrávají a jsou cítit svěžím dechem.

 

Konstrukce skladeb jsou si podobné, sázejí na brumlavou kytaru, která dělá takovou tu základní rovinu a na ní tancují melodické vyhrávky. Jako v zrcadle jim stojí krátké, škrábavé tóny, které lehkost momentu přibíjí zpět k zemi. U ní, u matičky, se potom určitý čas mícháme v monotónním nápadu, než se nějakou rychlou kličkou posuneme dál. Někde tam nás čekají klidné, akustické pasáže, vydáme se ke hvězdám v naléhavých poryvech postmetalových kytar a opět se vrátíme zpět na začátek. V takovém prostředí není nic divného, jestli někoho přepadnou pocity dejavu. Není to náhoda. Výrazný motiv se protlouká a drží páteř první i druhé skladby. Názvy Monolith I a Monolith II trošku napovídají, že tady bude nějaká příbuznost. Ve třetí a poslední skladbě MG 1 už si vůbec nejsem jist, jestli mi to něco připomíná nebo ne. Jde o dosud nevydané demo, které spatřilo světlo světa až nyní.

 

Poslech je cesta povědomou krajinou, která se každou chvíli něčím připomíná. The Kompressor Experiment se povedlo utvořit si vlastní styl, který je přátelský a hudebně rozmanitý. Nic se nezměnilo na instrumentálním pojetí, zpěv je u "kompresorů" pořád zapovězeným prvkem a opět to vůbec nevadí. Tady jsou veškerá slova zbytečná a s němým klidem bych tohle album postavil skoro na úroveň předešlého Douze.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky