Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

V tomhle případě nemá smysl nic tajit, protože věc je naprosto jasná – po této desce jsem sáhl čistě podle obalu, protože mě naprosto uchvátil a současně i připomenul některé další, jakoby podobné a vycházející ze stejného štětce. Až později jsem dohledal, že titulní motiv je dílem Dana Seagravea, který se postaral o řadu kultovních obalů řady kultovních deathmetalových kapel a že prý to byly právě deathmetalové kapely 90. let, které inspirovaly tvůrce této nahrávky. Kromě nich byla podle zaslané tiskovky hlavní inspirace filmová hudba pánů Johna Carpentera a Bernarda Herrmanna, což jsou velmi silná jména a je docela odvaha brát si je jen tak do huby. Skoro si troufám tvrdit, že devět z deseti pokusů by skončilo fiaskem, ale v případě desky Forest Nocturne máme co do činění s pokusem číslo deset, byť snadné to dneska vůbec nebude a cesta do hlubin nahrávky bude krkolomná.

Kapela The Lord vlastně není ani tak kapela jako spíš jednočlenný projekt, a to projekt zcela nový, neokoukaný, ale tvořený někým, kdo už světu naložil pořádnou tíhu muziky, která zdaleka není pro každého. Greg Anderson je znám především jako člen SunnO))) či Goatsnake, jako hybatel Southern Lord, kde taky tahle deska vyšla, a jako někdo, kdo pěkné písničky pro masy ani zdaleka nedělá. Jeho nový projekt The Lord není výjimkou, byť jeho pojetí je oproti ostatním kapelám v řadě věcí odlišné ... ale stejně tak i provázané, logické a určené pro podobný druh konzumentů. I zde je kladen značný důraz na minimalismus, repetici, hloubku, práci se zvuky a tóny, což v důsledku má stejnou šanci pohltit i naprosto znechutit.

Album začíná více méně slušným, velmi hutným a mnohé slibujícím metalovým riffem, který se během celého trvání skladby THEME nikam nevyvine a ze mnoha slibů nesplní ani jeden. Je to čtyři minuty trvající příprava na to, že tahle deska bude majestátní, cinematická a dramatická, temná a ponurá, ale prostředky k dosažení těchto cílů bude volit zcela netradičně, osobitě a bez ohledu na posluchače. Hned první problém totiž nastane, když se pokusíme nahrávku zařadit žánrově, protože vedle metalového riffu (nebo něčeho na ten způsob) stojí zcela svébytně dronující Andersonova kytara, spodní až hlubinné frekvence, které někde na cestách v autě vůbec nezachytíte (Lefthand Lullaby I), ale třeba i barokně zaklenutá skladba Church of Herrmann, která evokuje nějakou podivnou, skoro až zvrácenou (neo)klasiku. K tomu si přidejte čistý ambient v podobě Deciduous a tu šílenou sirénu ve výborné skladbě Forest Wake. Chaos? Možná... Víc než o jednoznačné zařazení jde o celkový dojem a o účel, k jehož dosažení jsou využívány různé prostředky seskládané do mnohdy dost nepodobných, ale současně vzájemně si blízkých skladeb.

Jednotícím prvkem celé desky je minimalismus a repetice, ale rovněž i celková atmosféra čehosi velkého, temného a tajemného. V tomto ohledu je víc než vystihující v úvodu zmíněná titulní malba, na níž odvedl Dan Seagrave kus skvělé práce, a která plně vystihuje majestátnost a zatuchlou starobylost alba. Nutno dodat, že všechny skladby s jedinou výjimkou jsou čistě instrumentální a bez hlasového doprovodu se bez problému obejdou. Onou výjimkou je poslední věc Triumph of the Oak (ten název!), do níž se svým (něco jako) hlasem naprosto nelidsky zapojil Attila Csihar z Mayhem. Právě tahle závěrečná skladba představuje vrchol prohnilosti a zatuchlosti desky, kterou poslouchat znamená sedět a ani nedutat, nebo znechuceně odcházet.

Z mé vlastní zkušenosti pohlcuje jak prastarý, hluboký les, kterým kráčíte a cítíte tu tíhu a věčnost, která na vás padá. Cesta do ní není snadná, cesta do ní nevede přes nepozorný poslech na čemsi kdesi, protože v jejím případě se vyplácí nespěchat, najít si čas a zapojit minimálně slušná sluchátka. Rozhodně tím nechci tvrdit, že by poslech představoval nějaké audiofilské blaho, spíš vás to donutí soustředit se a ostatní myšlenky nechat plavat. Desky jako Forest Nocturne si tento přístup žádají, protože jinak kolem vás prošumí a ani si jich nevšimnete. Jejich hloubka žádá soustředěnost a odměnou pak je silný dopad. V tomto případě umocněný rukopisem Grega Andersona, který je v tom jasně znát, ale který na to jde zase trochu jinak. The Lord budiž pochválen!