Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Mission - The Brightest Light

The MissionThe Brightest Light

Garmfrost8.11.2013
Zdroj: mp3
Posloucháno na: Philips MCD183, Koss Porta Pro
VERDIKT: Legenda temného rocku přichází s deskou až po okraj naplněnou nádhernými písněmi, plnými nespoutaného elánu a radosti.

Myslím, že tuto legendu indie rocku nebo chcete-li gothic rocku, nemusím sáhodlouze představovat vůbec nikomu. Kdysi vznikli jako odštěpek Sisters of Mercy, ale prakticky ihned se z projektu bývalých členů SoM stali jedněmi z nejvýznamnějších tahounů scény a na rozdíl od sestřiček, kterým poslední album vyšlo víc než 20 lety, tvoří s přestávkami dodnes.

 

THE MISSION byli vždy zdroji velice silných hitů jako „Severina“, „Amelia“ nebo „Butterfly on a Wheel“. Letos je to pro mne závěrečná lahůdka v podobě „Swansong“, kde Wayne Hussey zpívá, jako by to mělo být naposledy. Nádhernou fistulí v refrénu zpívá o tom, že to není konec.... Zpívá jako pánbůh, který nehodlá zestárnout. Řekl bych, že jeho zpěv se mi na „The Brightest Light“ líbí fakt hodně a možná i nejvíc z celé kariéry THE MISSION.

 

Z celé desky sálá radost ze samotného hraní. Zřejmě skupině prospělo, že ji nahráli takřka v původní sestavě, jen bubeník Mike Kelly hraje v kapele pár let. Do THE MISSION se tak vrátil původní duch. Wayne Hussey, Craig Adams a Simon Hinkler společně s tehdejším bicmenem Mickem Brownem kapelu kdysi zakládali a s nimi THE MISSION ožili. V žádném případě se neopakují a ani nechtějí znít jako před 25 lety. Naopak, z desky slyšíte bluesové i country vsuvky, Wayne místy zní jako barový prokouřený šansoniér, který už vše zažil a nyní si jen tak prozpěvuje s doutníkem v ruce. Na druhou stranu jsou i hraví („The Girl in the Fur Skin Rug“), kde v tanečně rockovém rytmu zazní i starý dobrý grunge.

 

Úvodní „Black Cat Gone“ rozjíždí album opravdu zajímavě. Vzrůstající energie má místo v osmi minutách, takže skvěle vzrůstá. Cítíte, že kapela má stále co říct, že ji narostla křídla a suverénně do vás pumpuje svoje nápady. V následující „Everything but the Squeal“ a hlavně v „Sometimes the Brightest Light...“ zazní starý odér gotické slávy asi nejvíce. „Drag“ vás pak rozmetá metalovou agresí. Takhle ostré kytary jsem nečekal a o víc si zatřepu souhlasně hlavou. „Born Under a Good Sign“ se vrací ke stylu podaném v „Everything...“ a „Sometimes...“ . „When the Trap Clicks Shut“ je jímavý kousek, u kterého nezůstane jedno oko suché. „Just Another Pawn in your Game“ s akustickou kytarou a harmonikou může dobře znít i u táboráku. Ač nejsem příznivcem podobných radovánek, kupodivu mi to od THE MISSION vůbec nevadí a mnohdy se přistihnu, jak si z vesela pobrukuju nakažlivou melodii. Naštěstí se pak vše vrací k melancholii, která staříkům tolik sluší. „From the Oyster Comes...“ a hlavně mnou milovaná a už zmíněná hitovka „Swansong“. Závěr patří trýznivé „Litany for the Faithful“. Skvělá deska zakončena nejlepšími songy.

 

THE MISSION pro fans připravili v deluxe edici i bonusové CD, kterou otevírá tichá píseň „I´m Fallin Again“, kterou si musí zamilovat každý fanda THE MISSION. „The Long Way Round“ je .... skvostná záležitost. I další položky CD stojí za pozornost. Jsou to totiž demo verze některých písní „The Brightest Light“. Pánové nám tak dávají nahlédnout do svojí kuchyně.

 

THE MISSION přišli s deskou, která má tendence zaujmout i novou generaci rockových posluchačů tím, že je dokonale současná, umí napsat kvalitní píseň, kterou nelze přehlédnout a nečerpá z minulosti nijak okatě. Zároveň si ji určitě zamilují i staří nekonzervativní fans, protože „The Brightest Light“  nezrazuje staré dobré, kdy sice zní poměrně odlišně, ale navazuje na ně a někdy i cituje. Jsem nesmírně spokojený, že se alespoň jedna legenda nestala revivalem sama sebe, jak je neblahým zvykem kdysi důležitých kapel, které se na nových deskách (vyjde-li) neustále vrací k osvědčeným melodiím. THE MISSION se krásně vyvíjejí, ale ani nezapomínají. Myslím, že není nic lepšího než tento fakt a tím mohu i recenzi uzavřít.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Victimer / 9.11.13 14:32odpovědět

Pravda, že nejsem ohledně The Mission s to nějak mudrovat, znám je jen okrajově, ale tohle mě baví. Velice.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky