Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Monolith Deathcult - Tetragrammaton

The Monolith DeathcultTetragrammaton

Sorgh23.8.2013
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Když se v nitru voňavého Nizozemí rozezněla siréna ohlašující začátek pracovní doby, fachmani se bez reptání chopili madel svých nástrojů a rozjeli šichtu. Není to poprvé, co se budou celý den potýkat s krutým hlukem a večer si foukat na bolavá bříška prstů. Obsluha brusek, lisů a bucharů si vyžaduje celé muže oddané kultu. Smrt je cítit pod každým ponkem, má příchuť továrního oleje a míchá se do ní i slabá esence elektronických zkratů. Továrna už je stará.

Někdejší tamní mordpartě Monolith se s jejím pojetím deathmetalu nepodařilo prorazit bariéru okolní namlsanosti, a tak se rozhodli zkusit to jako The Monolith Deathcult (TMD). Sebereflexe krom jiného názvu přinesla i změnu stylu. Chlapi svůj projev postavili na odlišné platformě, lehce pozměnili sestavu a nyní se prezentují jako nadmíru aktivní organismus. Po deseti letech práce mají venku pátou desku. Nezatěžují se žádnými singly nebo EPíčky, prostě nahromadí matroš a vydají dlouhohrající album. Ne zcela běžná praxe.

 

Album Tetragrammaton krom nahuštěného metalu přináší zálibu v deklamacích, proslovech a různých podivných nahrávkách. Nabídka je pestrá, v repertoáru jsou krom hlasů slyšet i zvuky laděného rádia či něco jako broušení mačety (Drugs, Thugs and Machetes). Většinou jde o intra skladeb, ale některé vsuvky je možné najít i uprostřed písně. Drze se vtírají do brutálních vokálů, na kterých zaníceně pracují hned dva členové kapely, basák Robin a kytarista Michiel. Takže nás celou dobu někdo komanduje nebo nabízí nevyžádaná vysvětlení, případně jsme týráni nepříjemným zvukem radiových vln.

 

Základem, na kterém TMD staví, je intenzivní a hlučný metal hnaný dopředu výrazným rytmem. Bubeník se často nechává unést a vodí nás krkolomnou stezkou bubenických fines. Jeho výkon zaráží piloty, na kterých je celé album bezpečně zahnízděno. Člověk se musí snažit, aby vše zachytil a dostatečně poválel na jazyku. Energická a nápaditá struktura skladeb mě bez problémů udržela přikovaného na pohovce. A to se opakuje i při dalších schůzkách s touto vymazlenou deskou. Tetragrammaton se na první poslech může tvářit jako ne sice zcela běžný death, ale najít se tam dá spousta zajímavých a nečekaných věcí. Kapele se snaha odlišit podařila zrealizovat a s radostí jim přiznávám svébytnou tvář, kterou z hlavy jen tak nedostanu. Death v jejich podání se nechává ovíjet atmosférou stejně jako sférami elektronických efektů, a tyto koketérie nesobecky odhalují tvář kapely, která není spoutána žádným předsudkem vyžadujícím brutalitu a nenávist za každou cenu. Zlobu je možné vyjádřit mnoha způsoby a TMD se to podařilo fúzí tvrdých riffů prošpikovanou nasamplovanými vložkami a častými hmaty do rejstříků kláves.

 

Do uší občas udeří lehčí rocková tvář, která nabízí lákavý protiklad hlučné mase nizozemského stadionu. Zviditelňuje se třeba ve druhé skladbě Human Wave Attack, kdy zjemní svůj zlý výraz zhruba v polovině třetí minuty. Tyto momenty jsou jako šafrán, lze je postupně vystopovat během opakovaných poslechů a tak to má být. Album, které hned zkraje ukáže všechny trumfy, je jako běhna, jenž své použité vnady nabízí k probuzení základních pudů chudáka chlapa. Tetragrammaton na mě zapůsobil jako živá voda a představil mi dosud netušené poklady země tulipů.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Štěpán Šimek / 27.1.14 11:45

Mně se recenze na Echoes zine líbí a velmi oceňuji, že dáváte prostor i kritice formální zvukové stránce alba. Nicméně dodnes jsem zcela nepobral tzv. fenomén Loudness war. Jakž takž ho registruji při remasterovaných vydání nějakých klasik 70./80. let, ale obecně si myslím, že problémem je spíše u vybraných žánrů. Kupříkladu "Halo of Blood" od COB má dle dr.loudness-war.info velmi špatné skóre, avšak při běžném poslechu jsem nic špatného nezaregistroval. Prostě metalová nahrávka by asi měla mít tento typ "přebuzeného" zvuku, avšak jedním dechem dodávám, že ten samý zvuk by se nehodil třeba pro nu jazz. Osobně ale Loudness war považuji spíše za marginální problém a při subjektivním poslechu ho nijak výrazně neregistruji (tedy pokud nějaké album není přebuzené už fest, hlavně ty různě tranceové či electro počiny typu Junkie XL, sice parádní muzika, ale na dlouhodobý poslech na sluchátkách nepoužitelná). Podotýkám, že hudbu poslouchám nejčastěji na špičkovém flac přehrávači Fiio X3 s relativně slušnými sluchátky Sennheiser HD 239. Pak Na věži Yamaha s vintage hi-fi regálovýma bednama z 90. let ho pak neregistruji prakticky vůbec.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ruadek / 9.9.13 20:38odpovědět

Na to, že smrtící kov už téměř neposlouchám mě tahle parta svinsky zaujala, doporučená kamarádem. Po mnoha a mnoha letech mě z tohoto ranku něco začíná bavit a to je u mě co říct. :o)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky