Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Pod skvostným názvem The Monolith Deathcult (TMD) dominuje modernímu metalu nizozemská sebranka, kterou není potřeba blíž popisovat. Klidně by už mohla věšet ostruhy na hřebík, ale to by byla škoda. Stále je co říci a kapela to dělá tak, že svoji hudbu nechá jít s dobou. The Demon Who Makes Trophies Of Men je album, kterým si existenci téhle kapely připomínám. Kdysi jsem poslouchal jejich Tetragramaton (ZDE), ale pak mě to asi přestalo bavit a další tři řadovky jsem propásnul. Po dlouhých letech kapelu opět poznávám a musím říct, že to má hodně do sebe. Nejde o náročný poslech ve smyslu vycizelovaných kompozic, spoustu věcí si člověk domyslí a odhadne předem, ale často jsme překvapeni neobvyklým aranžmá, zvukovými efekty a nečekaně odlehčeným soundem.

Ze startu cítíme dávné začátky, převládá pocit brutality a nesmiřitelného nářezu. Strohá, deptající kytarová hra opravdu není sladká manekýna, která se nakrucuje a plýtvá mejkapem. V podladěném módu drží výraznou rytmiku stojící na silných pilířích několika riffů. Historie tvrdého, kdysi až brutálního death metalu, se připomíná a ukazuje nesmazatelné jizvy ve staré kůži. Tyto časy jsou zpět i díky guturálnímu chropotu zpěváka Koka. Kok, v hrdle mající stafylokok, zvrací opravdu úctyhodným způsobem a je to radost poslyšet. Jeho hrdlomlýnek texty dobře porcuje a zachovává je šťavnaté. Avšak TMD brzy ukazují, že jsou kapelou nemající v dnešní době jasný a zřetelný rámec.

Jestliže dřív se dalo celkem s klidem mluvit o death metalu, tak teď je nám předložena modernistická fúze využívající všemožných technologických udělátek. Zdánlivě nenáročná mlýnice hučí a tlukot parních kladiv udává nekonečný rytmus. Posluchači se začnou chytat na lep v momentě, kdy se do toho začnou montovat orchestrální pasáže, které hudbě najednou dávají úplně jiný rozměr. Do popředí se dostává výrazná melodika, která může připomínat hudební doprovod nějakého filmu, jindy jde o použití syntetických smyčců rozehrávajících košaté aranže nebo sborové zpěvy. Album na tyhle prvky hodně sází a využívá k tomu elektronické vsuvky a samply. Nápadů má kapela dost na to, aby dokázala stvořit atmosféru plnou futuristických představ. Nicméně realita se porazit nenechá a všechny průkopnické pokusy končí v drtiči odpadu směr stoka.

TMD tohle všechno dělají s humorem a zvídavou elegancí, která z jejich desky dělá zábavnou kratochvíli. Dovedou se oprostit od svazující povinnosti znít metalově a dokáží překvapit skvělou rockovou pasáží (např. Commanders Encircled With Foes). Posluchač tu najde spoustu nenáročných pasáží s myšlenkou lehkou jako kouř, což ve výsledném mixu hodnotím kladně. Je to moderní album vyznávající pochodový rytmus, který mu drží páteř a nabíjí se svěží elektronikou. Je tu ale i druhá stránka věci. Opakovaným poslechem se zábavnost vytrácí a spíš jen mechanicky se nechávám nést dunivým rytmem. Skladby začínají splývat, každá mě oslovuje stejným jazykem a je zaměnitelná. A to, že do písniček furt někdo kecá ani nekomentuju...