Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Night Flight Orchestra - Aeromantic

The Night Flight OrchestraAeromantic

Ruadek6.4.2020
Zdroj: Flac
Posloucháno na: Fiio X3 + Audio-Technica ATH M40X
VERDIKT: Retro osmdesátkový počin, co se nebere vážně a má prdel z toho, jak tohle na pár dní nedostanete z hlavy.

The Night Flight Orchestra jsou tu již s pátou deskou a je krásné cítit, že si tahle parta spřátelených duší doslova lebedí ve svém osmdesátkovém syntezátorovém světě. Nejsou první, kdo to rozjíždí v poslední době v retro stylu, vzpomeňme na mega pecku z minulého roku, Voyager a jejich desku Colours in the Sun. Tohle od sebe opravdu není moc daleko. A přesto je to obojí trochu jinde.

 

 

 

Aeromantic je kurevsky vysoustružený produkt superskupiny ze Švédska, která je takovým ventilátorem ujetých nápadů. Tahle cáknutá nadsázka je totiž dílem lidí okolo Soilwork, Arch Enemy a z těch známějších jmen vyberme ještě Amaranthe. Že vlastně můžete sotva Soilwork, je mi upřímně jedno, jde o pohled na věc a o to, jak moc vážně tohle divadlo berete. Každá kapela velkého jména se dostane do stádia, kdy začne plodit vykalkulované desky, nudu, cokoli. Invence není věčná. Ale kapela se dostane zároveň do stádia, kdy udržuje jistou pravidelnou kadencí nových alb značku, no a ta značka nese. A parta může tvořit to, co je baví. A klidně každý zvlášť, libovolně, jednotně, je to věc toho, jak se k tomu z manažerského hlediska kdo postaví. Tady si zjevně Björn Strid s kámošem Davidem Anderssonem ze Soilwork užívají tvůrčí nadhled a svobodu. No a plodí za asistence Sharlee D'Angela (kterej byl snad už všude a u všeho) muziku pro masy, která má šmrnc. A mají kolem sebe dost lidí ze škatulky odvážnějších power metalových věcí, říznutých moderním modelem kapel typu Amaranthe. Tedy, že je fuk, jak velký disko to bude, jedeme ty vosumdesátky, ne?!

 

 

Aeromantic není revolučním počinem, nepojí do sebe nikdy neslyšeným způsobem progresivní postupy a osmdesátkový feeling. Na to je to přílišná sázka na jistotu. Je to „jen“ slušně šlapající produkce, která hraje na dobrých 40 let starý odér pro fotry jako jsem já, nebo ten fousáč ve vyšisovaným křiváku. Ten, co by střízlivej nepřiznal, že ty „depešáky“ taky vobčas natočí. A že by si snad sakra asi i trsnul, kdyby tu bylo zhasnuto o trochu víc. A kdyby se ta křehule na parketu přitulila. A všechno začalo barevně blikat. Čtverce. Červená, modrá, žlutá. Křivák letí, paže obejmou pevné boky, protočí tělo, zavoní kolínská a tmavé brýle se usadí tam, kde mají být. Pata poklepe pod sebe, pozice raněného pštrosa, ruka nahoru a jdeme na to. Tahle noc nikdy nebude mít konec. Cítíte to taky? Já jo a je to fakt peklo.

 

 

The Night Flight Orchestra musejí milovat Duran Duran a další týpky, co ve své době obrůstali pokojíčky náctiletých slečen s ofinou na milimetr přesně tam, kde má končit. Parta ze Švédska se postupem času propracovala k desce, která by se opravdu mohla hrát v časech, kdy byl kultem první Tron. Kdy se hrály automaty a největší bůh byl ten, kdo měl nejrychlejší pazoury. Björn a spol. to dobře vědí a servírují nám naprosto nenáročný, skvěle složený synth-rock / AOR, co má krásnou retro energii a atmosféru starých elektronických herních počinů. Skvěle napsané synth-popové věci, kde jsou kytary jen proto, aby tvořily mantinely pro výraznou klávesovou hru. A aby tenhle celej cirkus podpořil to hlavní, excelentní hlasový projev páně Strida, fakt dobrýho hitmakera, co i ze Soilwork dokáže vytáhnout refrény jako prase. Bylo jen otázkou času, kdy mu dojde, že je čas to na „plnej knedlík“ táhnout celý v jednom velkým projektu. Že tahle vyprsená šílenost bujných tvarů a hvězdných jmen přesně zatne drápek do týhle pojebaně krásný doby plný retro úchyláren. Tedy ne, že by všechno bylo vítáno, tohle je ale fakt něco, co má svůj ksicht a nějakej pomyslej kredit. Nedá se to brát vážně, jde si to ale zatraceně užít. A o to v tomhle uměleckým záměru zcela jasně jde. A neříkejte mi, že tyhle retro prasárny občas nejsou potřeba. Jsou.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

David / 11.11.19 10:06

Nemohu se zbavit dojmu, že Akerfeldt a spol, i přes chvályhodnou snahu, nemalou porci výborných nápadů a nesporné odhodlání, tlačí tu svou kárku poněkud toporně a nepřirozeně. Ano, na In Cauda Venenum se toho děje spoustu. Spoustu zajímavého. Nicméně mě prozatím při každém poslechu přepadá neodbytný pocit lehké otravnosti... Opeth chvilku oblékají vyžehlený kabátek z období někde kolem Ghost Reveries, chvilku jakoby bloumali u Kinga Diamonda na hřbitově, jindy jsou zas natolik milí, krásní... a chvílemi bohužel až přearanžovaní... Možná vyslovím poněkud kacířskou myšlenku, ale momentů, kdy Akerfeldt se Svalbergem a občas i Akessonovou kytarou zní prakticky unisono, je na můj vkus zbytečně mnoho. Snaha o efektní vygradování atmosféry se u mě jaksi tentokrát míjí účinkem. In Cauda Venenum mi připadá jako složitá matematická rovnice... ...chybí mi hravost a drzý úšklebek Heritage:-) Uvidíme v pátek v Norimberku...

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky