Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Když bych měl teď začít vyjmenovávat kapely, které dle mého posunuly vnímání pojmu moderní metal do předtím netušených rovin, The Ocean by byli jednou z nich. Stejně jako Cult of Luna či francouzská Gojira. Za sebe musím přiznat, že by jich v tom výčtu nebylo mnoho – možná bych přesáhl číslici pět, ale deset určitě ne, což je jednak dáno tím, že jsem od přírody morous a jednak tím, že těch skutečných lídrů nutně musí být jen pár. Ti ostatní se vezou do značné míry ve vyjetých kolejích, a i když bych se neodvážil tvrdit, že mezi nimi nejsou od podstaty šikulové, co někdy trefí přímo do černého, na podstatě problému to nic nemění.

Nepíše se mi proto lehko to, že nová deska Holocene je za mě kandidát na zklamání roku. Zatím jsem úplně nevyřešil dilema, jestli je větší váha u kapely a její - nebojím se napsat - až neschopnosti napsat dobrou skladbu, nebo zda je těžiště v mém nepochopení toho, co chce kapela sdělit a jaké prostředky k tomu používá. Desce podle mého posluchačského nastavení zásadně chybí dynamika a nápaditost, na mnoha místech v čele se skladbou Atlantic se úmorně táhne bez jakéhokoliv hudebního vývoje, dlouhé minuty opakuje stejné motivy stále dokola a když pak konečně přijde jakési vyvrcholení, unavený a vysílený posluchač nemá sílu ani reagovat. Zvolnění tempa je obecně leitmotivem této nahrávky a asi by to v zásadě nemusela být katastrofa, když by to někdo uchopil za správný konec. Což se dle mého názoru nestalo.

Obecně kapele nemůžu upřít poměrně pečlivý přístup k aranžím, které jsou velmi dobře vystlané elektronikou a jako už několikrát dechovými nástroji, které se tu a tam objeví a vždycky zanechají velmi příznivý dojem. Celkově z alba dýchá zodpovědná studiová práce a důraz na formální stránku věci, i když za mě to ve finále někdo dost těžce pohřbil během masteringu a po několika více méně zvukově snesitelných deskách se The Ocean vrátili k dost brutálním dynamickým úpravám masteru. Zvuk je nabubřelý a velmi nepřirozený a tahle změna se kapele vůbec nepovedla. Že by se někdo hlasitějším a agresivnějším zvukem snažil dohnat obsahovou vyprázdněnost?

Mezi zábavnější momenty alba patří beze sporu skladba Unconformities s hostující zpěvačkou Karin Park, jejíž zajímavě posazený hlas si s muzikou The Ocean skvěle sedl, což bohužel nevyvažuje to, že skladba jako celek při svých víc jak devíti minutách na mnoha místech tápe ve tmách. Zajímavostí s ručením omezeným (nejsem muzikant) je hlubší ladění jedné z kytar, což ve skladbě Subboreal zavání tím, že poslouchám KoRn, ale jinak mi to přijde jako fajn posun (slyšitelně i ve skladbě Parabiosis). Jinak ale záchytných míst není mnoho a asi vám mezi řádky vysvítá, že se chytám každého stébla, které by desku udrželo nad vodou.

Ta jako celek při svých 52 minutách jen těžko poutá pozornost a za mě místy vyloženě nudí. Čím to? Jednak to může být tím, že prostě něčemu nerozumím a chyba může být samozřejmě u mě. Z dostupných informací byl skladatelský proces tentokrát postavený jinak a namísto kapelního tahouna Robina Stapse se nástřelů prvních nápadů zhostil Peter Voigtmann, tedy klávesák a člověk přes elektroniku, čímž by se vysvětlovaly ty promyšlené a zvládnuté aranže, ale zásadní nedostatky v kompozicích jako celku. Zajímavé je číst na webovkách kapely, o čem nová deska je, jaká konkrétní témata z holocénu (jde o období od konce poslední doby ledové po dnešek) zpracovali, na jaké myslitele se odvolali a co všechno je pod hudebním povrchem. Staps novou desku přibližuje jako album o úzkosti, odcizení, ztrátě rozumu a kritického myšlení, vzestupu konspiračních teorií a dekonstrukci hodnot v moderní době. Což je za mě určitě fajn, jen při vší té promyšlenosti a hloubce se tentokrát poněkud pozapomnělo na hudební základ. Ten bohužel na poměry kapely kulhá na obě nohy.