Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Ocean - Pelagial

The OceanPelagial

Jirka D.13.6.2013
Zdroj: FLAC
Posloucháno na: Sharp DX-3 / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: Nahrávka, která mě nechává v klidu a to není dobře. U The Ocean očekávám, že se mnou vymetou všechnu zatuchlinu jak při jarním úklidu, ale zatím to vypadá jen na běžné utírání prachu.

Nová deska The Ocean je venku a i když jsem se před jejím vydání třepal nedočkavostí, ještě dnes se nemůžu zbavit pocitu, že tu něco nehraje. Kapela sice šlape jako hodinky, sebevědomí vysoké, ale oprávněné, zvuk od Jense Borgena, který se nebojí říct si jen za mastering skoro tisíc evropských peněz, edice bohaté a luxusní a přesto jakoby něco nebylo na svém místě. Ještě než si začnete vytvářet dojem, že tahle deska je na hovno a že v úvodu jen tak našlapuju kolem horké kaše, tak si narovinu přiznejme, že standard The Ocean je pořád sakra vysoko a vyjít něco takového u nás, poskládáme se z toho všichni. Tečka.

 

Stejně tak jistá je i pozice v rámci žánru, rukopis téhle kapely poznáte a první regulérní skladba „Mesopelagic: Into The Uncanny“ vám zřetelně vzkáže, že „my jsme ti The Ocean, jsme tu zase s novou deskou, funguje v duchu těch předchozích dvou, berte, rozdáváme plnými hrstmi!“. The Ocean se poznají. A tak klidně berme, ale nezapomeňme kriticky myslet. Postupy? Nápady? Tematika? Všechno už tu bylo, jednou ve vesmíru, podruhé v dávných geologických dobách, zažili jsme monumentální výbuchy titánů přírody i ducha universa, a stejně tak jsme se oddávali večernímu rozjímání o smyslu toho všeho. The Ocean umí spojit nespojitelné a možná jen nalezli odvahu, kterou zatím nikdo ani nehledal. Jejich hudba a Bůh tvořící svět? I to už mají za sebou.

 

Čekat změny a posuny nelze, možná malé a nevýrazné. I překážková dráha přes pražce kytar v „Bathyalpelagic I: Impasses“ nebo dost podobně v „Abyssopelagic I: Boundless Vasts“ mi navozuje spíš poslední tvorbu Machine Head než nějaký krok kupředu. Ale spokojme se s realitou, i ta je stále na vysoké úrovni. Snad nikoho nepřekvapí, že v souladu s předchozími dvěma nahrávkami se kapela pouští i do přislazených pasáží, které se mi nechtějí počítat a tak nevím, je-li jich více či méně, spíš nabývám pocitu, že cukr chutná intenzivněji a takový oplodňovák v závěru šesté skladby, pokračující skladbou následnou, už mi ježí vousy. I to je realita aktuálních The Ocean a vzhledem k tahu na branku popularity se tomu divit nelze. Kdo se diví, může klidně odejít.

 

Takže co s tou novou deskou? Řekl bych, že nepřekvapuje a za těmi předchozími lehce pokulhává. Postupy jsou obdobné, výrazivo, aranže, vokální přednes, vše v zajetých kolejích. I na smyčce dojde, i když ty díky slisovanému zvuku zní dost blbě a nemístně, jakoby si kapela řekla, že smyčce budou a tak je někam vrazila, a mistři v Fascination Street Studios to už jen pohřbili snahou o nabušený sound. Až někde v metalu uslyšíte dobře udělané smyčce, dejte vědět. Z nápadů netryská genialita ani nadšení, které stejně marně hledám i u sebe a naopak se dost často přistihnu, jak kolem mě deska plyne bez většího zaujetí. Nuda je silné slovo, ale už jenom myšlenka na ni je na pováženou. Závěrečná přešlapovaná „Benthic: The Origin Of Our Wishes“ jakoby z pera vypadla Francouzům Dirge, ale těm to na rozdíl od The Ocean věřím. Situaci nezachraňuje ani druhé, instrumentální CDčko, na kterém se objevuje to první bez vokálů. Jako bonus fajn, ale na samostatný život to není.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

David Kasík / 13.6.13 6:14odpovědět

Novou desku The Ocean jsem párkrát projel. Dobrý standard, o tom žádná... ale je fakt, že několikrát se mi klepal prstík nad tačitkem STOP.

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky