Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Recenzi na novou desku The Ocean by šlo celkem v klidu začít rozborem historických souvislostí planety Země, ze kterých tahle parta opět zásadně čerpá pokud jde o tematiku a obsah nahrávky, ale nakonec jsem došel k závěru, že by vás to asi tak moc nezajímalo. Pokud snad platí opak, můžete si dát text psaný kurzívou níže. Ti ostatní přeskakují. Pro hrubou orientaci doplňuju pouze tu informaci, že pod eonem fanerozoikum a érou paleozoikum (mrkněte na název desky) si můžete představit období vůbec prvních živočichů na Zemi. Takže trilobiti a podobná havěť.

Z čistě hudebního pohledu jde o osmou studiovku The Ocean, která přichází pět let po předchozím albu Pelagial (2013). A to je dost. V podstatě kapela zatím nikdy interval mezi deskami takhle nenatáhla. Na druhou stranu málokdy zůstalo jen u jednoho alba - stejně jak vyšlo Precambrian (2007) v rozsahu 2CD, jak v roce 2010 došlo na dvojici desek Heliocentric / Anthropocentric a o tři roky později na Pelagial jak ve standardní verzi, tak ve verzi čistě instrumentální, tak i aktuální album je první částí ve finále dvoudílného konceptu. Ten by měl být dotažen v roce 2020 navazující nahrávkou tematicky čerpající z mezozoika a kenozoika. Dáváte to? Raději tedy nohy na zem, jdeme na hudbu.

Fanerozoikum je jeden ze čtyř eonů (věků) Země, a to eon nejmladší, současný a navazující na proterozoikum (česky starohory). Sestává ze tří velkých ér - prvohory, druhohory a kenozoikum, což je jistá redukce oproti dříve platnému členění, kdy kenozoikum bylo navíc děleno na třetihory končící neogénem a čtvrtohory označované jako kvartér. Pro fanoušky Cesty do pravěku lze uvedené éry fanerozoika přiblížit jako období prvních živočichů (paleozoikum), období dinosaurů a plazů (mezozoikum) a období savců (kenozoikum). Detaily především co do časového členění a délky trvání můžete studovat na wikipedii.

Docela dobře si vzpomínám na reakce, a mnohdy dost nepříznivé reakce při vydání desky Heliocentric v roce 2010, na níž kapela přišla se zvukem, který by se dal nazvat jako mnohem přívětivější a vstřícnější vůči širším spektru posluchačů. Oproti předchozímu albu Precambrian, minimálně na prvním disku důsledně tepajícího těžké kytarové riffy po vzoru Meshuggah, to byl jasný krok k popularizaci souboru, ale současně jsem neměl vůbec dojem, že by se tak stalo na úkor kvality. Pravda, úplně pozitivní kritiku si The Ocean tehdy nevysloužili, ale současně to byl logický krok vpřed, aby se soukolí netočilo pořád stejně a tak nějak jen z principu. Čas jednoznačně ukázal, že to byl krok správným směrem.

Po desce, na níž byl středobod člověk sám, přišlo podmořské album a ani po pěti letech a dosavadním občasném poslechu si pořád nemyslím, že Pelagial je kdovíjak geniální deska, i když první regulérní skladba Mesopelagic: The Uncanny je fakt pecka. Docela bedlivě jsem proto vyčkával, s čím The Ocean přijdou a jak se změní, nezmění, posunou nebo neposunou. A? A všechno je to více méně předvídatelné, ale současně bez debat výborné. Většinou.

Na novince The Ocean jakoby přidali na důrazu a trochu ošulili progresivní tendence, především v technice kytarové hry, na kterou dávali takový důraz na minulém albu. Znějí přímočařeji, víc metalověji a heavy, mnohdy trochu melodramaticky a vibrafonem podpořené intro je jednou zde dvou výjimek. Navzdory tomu nejde v onom heavy zvuku ani přinejmenším o pokus navázat na dřevnost Precambrian nebo Aeolian - tehdejší syrovost není přítomna ani v nejmenším a The Ocean přichází z naprosto komplexně pojatým a bohatě aranžovaným zvukem, navozujícím epickou scenérii prvního slizu vyplaveného z moře na souš. Důraz na velkou atmosféru je velmi silný a i když to v kontextu kapely není žádné novum, ten posun mezi nadšeneckými počátky a perfektně vyprodukovaným dneškem je dost znát. Až si někdy říkám, jestli se to celé nepřevrací k takové navoněné teatrálnosti, konkrétně poslední skladba má podle mě občas trochu divadelní spády.

Oproti Pelagial mi novinka přijde méně kytarová ve smyslu složitosti a kytary na mě občas působí docela obyčejně, což se pak maskuje jejich masivností a hutností. Velký důraz je kladen na zpěv, beze sporu výborný v obou hlavních polohách, a samozřejmě na elektroniku, jejíž zásadní vliv na aranže skladeb mi občas připomene Cult of Luna. Objevuje se i violoncello, ale jen v náznacích (Silurian Age of Sea Scorpions, Permian The Great Dying), objevují se melodické a docela jemné pasáže, ale těžiště desky leží v těžkém heavy zvuku s hardcorovým vokálem a je to přesně ta poloha, která mi u této kapely sedí nejvíc.

Onou druhou výjimkou kromě uvedeného intra je pátá skladba Devonian Nascent, respektive její první polovina, která je na můj vkus hodně soft a je to do značné míry dílo hostujícího Jonase Renkseho (Katatonia). Nedokážu říct, do jaké míry se kapela přizpůsobila jeho roli, nebo jestli takovou nanicovatou píseň napsala bez ohledu na svého hosta, ale v kombinaci s jeho hlasem je výsledkem uspávací selanka. Je pak velká úleva, když ve své druhé polovině skladba zrychlí, Renkseho doplní Rossetti a následně převezme hlavní otěže. Stejně tak nápaditost hry se zásadně prohloubí (zkuste osmou minutu) a výsledné dojmy se navrátí do odpovídající úrovně, která je platná pro desku jako celek.

Po přibližně měsíčním poslouchání bych nerad hodnotil novou nahrávku v kontextu diskografie a vyjadřoval se k tomu, zda The Ocean nahráli svou nejlepší desku (asi ne), nebo svou druhou nejlepší (asi taky ne) a podobně. Všechno tohle bude ještě dozrávat, pokud se rovnou neshodneme na tom, že podobné řazení je zbytečné samo o sobě. Nicméně jsem zatím přesvědčen o tom, že nahráli výborné album a že nadále platí za neotřelou a inspirativní kapelu, kterou mezi ostatními jednoznačně poznáte. Nové album tenhle jejich status potvrzuje.