Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Old Man Coyote - Prologue (EP)

The Old Man CoyotePrologue (EP)

Jirka D.12.5.2021
Zdroj: CD v 6-panelovém digipaku // promo od kapely
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC FS 247
VERDIKT: První krok slibující zajímavé zítřky, když všechno půjde dobře.

Kapela The Old Man Coyote patří k velmi mladým formacím, kterých každý rok vzniká i zaniká hodně. Původem jsou z jižního Polska a konkrétně z Bílsko-Bělé, což je město v takovém cípu nad česko-slovenským pomezím, jehož historie je stejně bohatá jako historie přilehlých českých a slovenských regionů. Pokud máte rádi dějiny a jejich příběhy, pak se začtěte (ZDE). Pro pořádek ještě doplním, že TOMC vznikli v roce 2020 jako kvartet v klasickém rockovém obsazení a že aktuální čtyřskladbové eponymní EP nazvané Prologue je jejich první nahrávkou.

 

Ta došla do redakční pošty v podobě 6-panelového CD digipaku s grafickým zpracováním, které neprobouzí emoce ani z jednoho konce spektra. Nenadchne, neurazí, bez trochy představivosti nejspíš někde zapadne mezi hromadu dalších. Obsahově je potom znát, že jde o první materiál kapely - doposud nevyzrálý, s hromadou naivity a začátečnických chyb, ale na druhou stranu i pozoruhodně jasně definovaný v tom, co chce kapela hrát. Během poslechu jsem ani jednou neměl pocit, že se jedná o jakési best-off všech možných vzorů a vlivů, které se tak často objevují na prvních nahrávkách, a které teprve v průběhu dalších let dosednou do těch správných kolejí. V případě TOMC se jedná o poměrně konzistentní a jasně ohraničenou produkci, kterou bude potřeba v běhu dalších roků řádně obrábět, ale aspoň je už teď zřejmé, kam se všechno bude pravděpodobně ubírat.

 

The Old Man Coyote band

 

O co se tedy jedná? Muziku nahranou na EP Prologue bych pro jednoduchost přirovnal k domácím Nylon Jail na prvním albu My Heart Soars Like a Hawk z roku 2013 (zkuste ZDE), to druhé už bylo jinde. Tedy takový přechod mezi rockem a dark country, přičemž minimálně v první skladbě Judgement Is Nigh a částečně v poslední Keeping The Faith lze zaslechnout i vlivy neo-folku. Celkovému vyznění napomáhá jednak ladění strunných nástrojů (tedy především kytary) a jednak jejich vyskládání v mixu. Právě u něj si nejsem jistý, jestli nejde o záměr, který se nepodařilo včas ubrzdit, protože například vytažení akustické kytary je mnohde už trochu za hranou. Rytmická sekce je upozaděna, bicí decentní, baskytara lehká. Celkový dojem je slušný, byť na produkci je slyšitelně znát nízký rozpočet a polní podmínky.

 

Dalším nosným prvkem nahrávky je zpěv, s nímž ... s nímž to není lehké. Především angličtina je špatná, dost špatná. Stejně tak barva hlasu a jeho posazení trochu po vzoru Garma z Ulver je sice v principu v pořádku, ale technikou provedení je to zatím hodně slabé. Tady to bude chtít ještě trénink a velkou práci. V této chvíli a v tomto provedení se občas nemůžu zbavit lehce paradujícího pocitu, kdy vlastně nevím, jestli jde o čistý a lehce naivní záměr, nebo o nadsázku, kterou nelze brát zas až tak vážně.

 

Celkově na desce zaujme především její pohodová atmosféra a možná i nevyřčená myšlenka, že když všechno půjde dobře, lze na tomto materiálu stavět do budoucna. Zaměříme-li se na detaily, techniku provedení, půjdeme-li čistě na hodnotící úroveň, nedostatky zatím zcela jasně převáží. Což nemusí znamenat mnoho, přiznáme-li si skutečnost, že každý z nás nějak v něčem začínal. Je fajn si to občas připomínat.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

asphyxia / 30.11.21 12:23

To mám radost, že zrovna pod tímhle albem se rozvinula takováhle diskuse o přístupu k psaní, kterou shodou okolností vedeme s Lomikarem už asi od roku 2016. Při poslechu Kwade Droes minulý týden v noci při cestě domů jsem si zrovna říkala, jestli a jakým způsobem bych byla schopná někomu druhému popsat, jak to zní. A při pokusu pojmenovat to jsem upřímně tápala prázdnými rty. Pro mě podstata toho, co chci od hudební recenze, je přiblížit danou hudbu čtenáři, ať už jakýmikoliv prostředky. Obkreslit ji slovy. Victimerova recenze mě potom o to víc potěšila, nakolik naplnil nelehký úkol vytvarovat prožitek z poslechu takovéhle sonické anomálie do slov; a nakolik skrze jazyk, jaký zvolil, ukázal, jak ta hudba "vypadá". Rozumím očekávání čtenáře, že při čtení jde primárně po rychle identifikovatelných tagech typu žánr, příměrech k jiným kapelám nebo pokusech zasadit album do specifické hudební rodiny či období, které mu pomáhají okamžitě se zorientovat. Ani jeden přístup nevylučuje druhý, pokud jsou podpůrné při cestě vystihnout hudbu, jak jen je to možné. Nicméně u komplikovanějších či komplexnějších tvarů je podle mě nezbytné až za vrstvu faktografie, do lóru imaginace, sáhnout, protože běžné reálie prostě nestačí. Victimerův styl pak ve výsledku nevnímám jako upocenou snahu o verbální exhibicionismus, ale naopak mi pomohla pojmenovat bizarní kompozice neuchopitelného charakteru, kompozice ze světů nehumánních a (kdybych použila slova strýčka Lovecrafta) vymykajících se popisu. Takže díky!

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky