Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

I když jsem velkým fanouškem díla francouzského mistra temného umění s nezaměnitelným rukopisem, krotitele strun, zpěváka a významného producenta, Sébastiena Tuviho, říkajícího si BST, uzavřením kapitoly jedné z nejzásadnějších kapel francouzské scény, Aosoth mě naštval. Jeho další blackmetalový projekt VI nevykazuje přílišnou aktivitu a první dvě alba The Order of Apollyon The Flesh či The Sword and the Dagger nejsou špatná, ale ani geniální ve srovnání s čímkoliv od Aosoth. Proto jsem s palcem v puse vyhlížel, s čím se BST vytasí na třetí nahrávce pod hlavičkou TOOA.

Už loňské splitko se zmíněnými VI a Temple of Baal napovědělo, že deathová stránka extrémní strana mince spektra The Order of Apollyon převážila nad blackmetalovou. Black metal byl absorbován smrtí. Zůstala po něm pouze atmosféra a styčné body s Aosoth. Tedy přítomnost tvůrčího mozku BST. Celá sestava kolem něj je tvořena významnými osobnostmi z čelních francouzských kapel jako Arkhon Infaustus, Temple of Baal, Decline of the I nebo Malhkebre, nicméně po sirnatém zlu není ani památky.

Nové dílo The Order of Apollyon dává vale výhradám, které jsem měl k předchozím nahrávkám. Moriah si s ničím nebere servítky. Je to v podstatě masakr od začátku do konce. I vokál opustil sípavé vrčení a ponořil se více do klasického growlu. Tím skvěle sjednotil album. To je opravdu příjemně kompaktní a sevřené. Novinku mi v podobě promo mp3 poslal k recenzi vydavatel Agonia Records, ale po pár posleších jsem čerstvému francouzskému matrošu propadl a hned si ho díky Lavadome prod. koupil. Myslím, že jsem neprohloupil. S kadým poslechem jsem nadšenější.

Posluchač je přivítán akustickou vyhrávkou před skvělou titulní The Lies of Moriah. Bez varování je vhozen do bouře ničivých blast beatů a šílených tremolových vichřic. Každá skladba je rytmicky variabilní, nuda nehrozí. Samozřejmě, že devadesát devět procent je čiré tsunami. Oproti předchozím deskám je to obrat o 180 stupňů. Jestli bychom skladby chtěli pitvat, blackové aroma je přítomné v harmoniích (zejména závěrečná dvojice Soldat a A Monument), kterých se buď pánové neumí vyvarovat, nebo naopak cíleně deathové zlo provoněli čertovým kvítím. Zuřivé kytarové výplachy jsou ještě více divočeny zběsilými bubny a organickou basou. Ta většinou v deathových kapelách hraje pofiderní roli kdesi v zadu, AK je hudební génius a zde se svými tlustými strunami vskutku vyřádil.

V recenzi na The Sword and the Dagger jsem měl výhrady k plechovému zvuku bicích a málo ostrým kytarám. Bicí nástroje na Moriah se natáčely ve Studiu de Saint-Loup. Mastering si tentokrát BST pohlídal sám, a proto možná Moriah zní o tolik líp. Těžko říct - BST je perfekcionista, který na sobě neustále maká, tak čemu se divit.

Povedené je i zpracování digipacku, kde najdete booklet se všemi texty, fotkou kapely a střídmou grafikou hozené do černé a vínové barvy. Suma sumárum – The Order of Apollyon si s Moriah ostudu opravdu neudělali. BST může být obklopen kýmkoliv. Ať už hvězdami první jakosti či lidmi z undergroundu, pokaždé je výsledkem styl, kde rukopis BST poznáte na sto honů. Nechci zde házet superlativy typu – album nebo překvapení roku. To je na nic! Moriah je skvěle zuřivá deska plná chytlavých riffů, bohapusté atmosféry a smrtící zábavy. Vnímavější mohou pod nánosem vzteku a agresivních výbuchů nalézt i jakousi melancholii.