Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Pighounds - Phat Pig Phace

The PighoundsPhat Pig Phace

Jirka D.14.11.2022
Zdroj: mp3 (320 kbps) // promo od vydavatele
Posloucháno na: PC // Beyerdynamic DT 770 Pro 250 ohm
VERDIKT: The Pighounds se neberou až tolik vážně, ale to neznamená, že to dělají špatně. Jejich muzika může vzbuzovat svým způsobem sympatie.

Německá nezávislá rocková scéna je pro mě jedna velká neznámá, protože k tomu nezávislá se většinou pojí i přívlastek lokální, a to už z principu toho slova znamená, že my přespolní o tom vědět nic nemáme. The Pighounds bych zařadil přesně do této kategorie kapel, byť důkazy pro to nemám a možná jsou u našich západních sousedů slavní stejně jako Scorpions. Ale spíš bych řekl, že nejsou.

 

The Pighounds bandNarozdíl od svých hanoverských kolegů pochází The Pighounds z Dortmundu a namísto heavy metalu hrají něco na způsob garážového rocku, v němž snadno dohledáte postupy stoner rocku, noise rocku a obecně spíš hlučnějších a ne příliš učesaných sub-variant tohoto hudebního žánru. Zajímavostí (a zlí jazykové budou tvrdit že handicapem) je skutečnost, že kapela sestává z pouhých dvou členů, tedy bubeníka a zpívajícího kytaristy, což je samozřejmě málo i na malou porci garážového rocku, ale zase chápu, že třeba debaty ohledně směřování kapely se mohou v mnohém zjednodušit. Maskuje se to klasickým přitvrzením na kytaře, boostrem, který mnohdy drnčí s podlahou i stropem současně, a pokud snad kapela při nahrávání někdy někde zapojila baskytaru, během poslechu jsem to nepostřehl (náznakem v Shock Horror).

 

Jako rok rozjezdu tohoto dua jsem dohledal letopočet 2018 a logicky k tomu jsem nedohledal příliš mnoho předchozí muziky. Album Hilleboom z roku 2021, na kazetě vydané EP A Few Seconds o rok starší, a tím to nejspíš hasne. Novinku Phat Pig Phace bych tedy viděl na druhou dlouhohrající desku, za což si dosaďte něco málo přes 38 minut hlučných rockových skladeb splňujících standardy pro podvečerní sešn v kterémkoliv malém zakouřeném pajzlu. Synonymem pro jejich produkci by mohla být přímočarost, která je jen výjimečně načechrávána složitější (jakože hodně v uvozovkách) hudební myšlenkou a která je vlastně zárukou toho, že se deska docela dobře poslouchá. Protože dalším synonymem by mohla být chytlavost.

 

Kde začít? Za mě zhruba u doporučení pro fanoušky jaké scény by tohle mohla být alternativa, přičemž jako první jméno mě napadl Ty Segall díky otvíráku Fish Song. Třeba. V některých skladbách zaznívá regulérní seattleský grunge (Green Lobster Inc.), anebo muzika ne nepodobná tomu, co dělali a dělají Queens of the Stone Age nebo Eagles of Death Metal. Za mě jsou v desce nejvíc slyšet rockové devadesátky, jen samozřejmě s mnohem drsnějším boostrem na kytaře, který občas zní už jenom jako elektrický výboj na konci přetrženého vedení. Bez ohledu na podobnosti, kterých bychom dohledali určitě víc (zásadně víc) než původních myšlenek, se album poslouchá dobře, v čemž se odráží fakt, že The Pighounds nevymýšlí nic složitého a hrají svým způsobem jednoduchý a pudově uchopitelný bigbít - všechny ingredience jsou na svém místě, melodie příjemné, refrény důstojně výrazné a nasazení všech dvou kousků odpovídající. Zkusit to můžete TADY.

 

Kromě velmi omezeného tvůrčího rozletu (slušně řečeno) je na druhou misku vah nutno přidat i z mé zkušenosti nízkou životnost materiálu, který po několika málo posleších zásadně stárne. Není co objevovat, není co rozkrývat, všechno je naservírováno bez obalu na stříbrném podnose a jakkoliv to vypadá a voní hezky, časem se toho člověk přejí. Je to jednoznačně daň za jednoduchost a přímočarost, pod kterou už není nic, a současně i za velmi seřezaný zvuk, s nímž trávit delší čas znamená zadělat si na bolest hlavy. Každý mejdan prostě končí kocovinou.

 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky