Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Příští řádky budou patřit osmdesátkové synthpopové elektronice, takže kdo tohle období a hudební stylizaci upřímně nesnáší, může v klidu přeladit na jiný kanál. Německá formace The Rorschach Garden vznikla v roce 1988 jako sólový projekt Philippa Müncha, aby se po devíti letech fungování celý proces z osobních důvodů zastavil. K reaktivaci došlo v roce 2001 a následujícího roku projekt přerostl v regulérní kapelu. Tohle ovšem platilo jen do roku 2008, kdy třecí plochy mezi členy kapely překročily únosnou mez a Philipp na vše zůstal zase sám. A asi rád. Projekt má na kontě opravdu hodně alb, EPček a singlů a strohý není ani co do účasti na různých kompilacích. Historii ale přenechám opravdu zarytým novoromantikům a zaměřím se pouze na album We Are Vanishing, které vyšlo loni v létě u vyhlášeného elektro labelu Ant-Zen.

Sjíždět si jen tak na bandcampu vybranou společnost tohoto vydavatelství je rozhodně radost. A u mě taky trochu nutnost, kdy se po všech těch metalech přirozeně nastavím na hustší příjem elektroniky. Výživný seznam Ant-Zenu má své výhody v tom, že si člověk velmi snadno najde co mu vyhovuje a občas si i něco pořídí. Jednou z desek, která mi po této prověřené cestě cvrnkla do nosu je právě We Are Vanishing. Téměř hodinová synthpopová nahrávka, u které jsem měl napřed dojem, že se Depeche Mode vrátili do roku 1981 a vykopali své první album Speak & Spell. To by mi ale Phillip asi pěkně vyčinil. We Are Vanishing je kolekce, kterou nemáme nutně chápat jako retro, ale jako klasiku. Je to elektronická náladovka založená na typických analogových zvucích a i ten fádní a jako by nezaujatý vokál k tomu patří.

Pop šmrncnutý post punkovým dechem doby, současnost i minulost pěkně v kostce. Různých jmen kapel a jejich alb v hlavě naskočí při poslechu We Are Vanishing asi docela dost, ale my si vystačíme s tím, že před sebou máme suše melancholickou elektroniku dělanou s těmi nejlepšími úmysly člověkem, který tím prostě žije. Monotónní, ale melodicky výživnou, takže se z desky k tanci a poslechu vyloupne hned několik hitovek. Mezi teplým tanečníkem a studeným odcizením syntetické strojařiny je rázem pevné pouto, ožívají bujné kšice dnes již vypelichaných harcovníků, dioskotéka 2021 meets 1981 je naprogramována. Tlačítko delete je nefunkční, už není cesty zpět.

Když k tomu přidám postupně vzrůstající závislost, je prakticky rozhodnuto. We Are Vanishing je těžké vyndat z přehrávače, když tomu propadnete. Když někdo jako Philipp umí tu popíkovou elektrárnu provonět starým spiritem a nechat přitom oldies party trsat jen někde vzadu na parketu. Do ztlumených světel. Tohle je přímý přesun do specifického období hudby, ale fakt ne nutně retro. Ta hravost a nastalé malé disko orgie jako by to mazali. Vzpomněl jsem si třeba na domácí elektro extravaganci Schwarzprior, u těch jsem taky neuměl jen tak vypnout. Smrt, láska, chcaní - to ani nejde. Kdyby tak nevyšilovali a byli víc hodní, tak by si s The Rorschach Garden mohli padnout kolem ramen, nebo aspoň kolem synťáků. Minimálně by mohli spáchat společné diskohrátky.

Ne, víc v tom není. Je to temná diskoška, pocitovka. Jemná strojařina, ale pořád strojařina. A je to taky výsledek toho, jak vnímat starou pop elektroniku dnes a zkoušet si srovnávat, jak moc je to v pohodě a jak moc to zní jak z muzea figurín. U mě vyhrává ničím nezatížená chuť si užít slušné synthpopové album, které ze začátku zní typicky svázaně, aby po čase hezky rozkvetlo. I když někdy zní jako hrací automat. Ten dneska ale dává.