Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Shadow Lizzards - The Shadow Lizzards

The Shadow LizzardsThe Shadow Lizzards

Jirka D.28.3.2018
Zdroj: CD v 4-panelovém digipaku (#TON035) // promo od agentury Creative Eclipse PR
Posloucháno na: SONY CDP-XA5ES / SONY TA-F 730ES / ELAC CL 82
VERDIKT: The Shadow Lizzards jsou plagiátoři bez talentu, jejichž opisování od velikánů rockové historie je natolik evidentní, že slova omluvy se hledají jen stěží.

Zabrousit do historie kapely The Shadow Lizzards, která je doma v německém Norimberku, v podstatě moc nejde. Jedná se o novou a teprve pár let starou kapelu, debutují letos v únoru eponymní deskou na Tonzonen Records. Úkol „jít do historie“ si za své ale vzala samotná kapela, jejíž tvorba celkem bezostyšně vykrádá šedesátkový rock a ještě se u toho tváří, jako by šlo o něco extra.

 

The Shadow Lizzards band

 

The Shadow Lizzards jsou typické rockové power trio a v jejich hudbě se na můj vkus až příliš odráží tvorba velikánů jako The Doors, Jimy Hendrix Experience a třeba takových Cream. Celé to ale má minimálně tři zádrhele – v kapele není nikdo jako Jim Morrison, Jimy Hendrix a Eric Clapton. A to je teprve začátek téhle nepovedené love story, která nemá zdaleka šanci zaujmout fanoušky zmíněných kapel či jen hudby z té doby. Spíš bych řekl úplně naopak – čím víc má člověk naposloucháno u těch, u kterých TSL opisují, tím víc v nich jejich hudba vyvolá pocit marnosti a studu.

 

Kromě zásadní absence vlastního zvuku kapela trpí i nesoudnou odvahou pouštět se do dlouhých kompozic, které ve všech případech (čtyři skladby nad 7 minut) představují větší či menší trápení především trpělivého posluchače. Kapele při její zahleděnosti do historie už nezbyly síly pro trochu slušné nápady a pokusy o delší psychedelické skladby po vzoru The Doors (za všechny devítiminutová Go Down) zcela jasně ukazují spolek doposud nevyzrálý a s jasně přehnanými ambicemi. Ostatně jsou to právě The Doors, které TSL citují asi nejčastěji, a je to právě hlas Jima Morrisna, který se snaží napodobit zpívající baskytarista a klávesák Jochen Leistner. Obojí marně.

 

 

Kapele nejvíc sluší jednoduše zahrané, kratší a rytmicky přímočaré songy, v nichž se pozitivně projevuje fakt, že nahrávka byla nahrána živě, i když i tak si někdo následně dal tu práci a zvuk dost nekompromisně přiblížil současným trendům. Jakmile se ale začnou pokusy

o psychedelický rock (Warzone) anebo Leistner začne pracovat s hlasem po vzoru zmíněného Morisona (následná Rarity), začne vše působit marně a hodně neumětelsky. Právě zde jsou jasně slyšet limity začínající kapely, která neúměrným natahováním nezajímavých pasáží šponuje skladby do vražedné délky. Je pak zcela nabíledni, že vydaných 65 minut je příliš i na hodně tolerantního posluchače.

 

Možná právě proto, že výše uvedené kapely a obecně i příslušnou epochu rockové historie mám ve velké oblibě a především úctě, se mi na nahrávce, jako je tato, hledají pozitiva dost těžko. The Shadow Lizzards jsou plagiátoři bez talentu a svým způsobem jde o plevel, jehož smyslu nerozumím a který nejsem schopen ocenit.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Sarapis / 21.2.18 8:27

Machine Head nesleduji a už je to dlouho, co jsem naposledy slyšel Burn My Eyes, ale na tom nezáleží. Chci se vyjádřit ke stopáži. Copak by Nuclear Blast mohl mít tak krásné 2LP edice a úžasné limitky a prodávat je za 25, potažmo 66,66 eur, kdyby mělo album třeba jen 40 minut? Dřív kapely osekávaly nahraný materiál, aby se to vešlo na vinyl, dneska se to natahuje na dva, i když na to kapely ty nápady ani nemají. Machine Head stejně jako jiní musí generovat minuty, aby se uživili a nemuseli někam do fabriky, takže jim nezbývá než ředit. Lidi to spolknou, ve vlaku přes Spotify stejně žádné umění nepotřebujou a sběratelé jsou rádi za každý gram asfaltu navíc:)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky