Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Twilight Sad - No One Can Ever Know

The Twilight SadNo One Can Ever Know

Victimer12.10.2012
Zdroj: mp3 (320 kbps)
Posloucháno na: PC
VERDIKT: Pevná a nekomplikovaná nahrávka plná atmosfér, ruchů a zakalených hitů pro komplikované duše, jejich stíny a kreativní sny.

Skutečně zajímavá partička, tihle THE TWILIGHT SAD. Do mého podvědomí vpluli teprve nedávno, ač je pitvaná položka již jejich třetím dlouhohrajícím nosičem. A obdobnou hudební injekci jsem prostě potřeboval, podobně stižené soubory mnou občas proletí a nyní nastal čas na další z nich. Pro přiblížení, trojice ze Skotska bývá titulována termíny jako krautrock, post punk, či industrial rock a se žádnou z těchto škatulek by neměl v konečné identifikaci být problém. Vedle toho je potřeba připomenout, že kapela je svou hudbou zejména schopna vyjádřit mnoho emocí, což je ve společnosti poměrně ruchového a toporného rocku jistě pozoruhodné. Neméně pozoruhodným je pak postupný proces vzájemných sympatií. Ty nastanou v okamžiku, kdy se tma a ticho spojí s hlučným korodujícím klepotem. Jen zdánlivě budeme nerušeně smutní, rušeni totiž budeme neustále a promyšleně.

 

Když povím, že poslech "No One Can Ever Know" je svým způsobem nestandartní záležitostí, neřeknu nic nového ani mimo mísu. Během prvních chvil ve společnosti dojemně rockující kapely, je člověk vystaven tvrdému skotskému dialektu aneb kdo nezná érrr, tak je amatérrr. Ten je navíc podán ve zvláštní poloze, kdy jsem si na okamžik myslel, že THE TWILIGHT SAD jsou Frantíci, co vůbec neumí anglicky a tak nějak to zkouší sdělit... No, s podobným přízvukem jsem se po vokální stránce snad ani nepotkal. Zpočátku uťáplé skladby s primitvním rytmem kolikrát rozkvetou do výrazných barev a je jedno, jak k tomu došlo. Ostrovně studení rockeři jsou docela jednoduše schopni zahitovat na atmosféricky pochmurnou notu a není k tomu potřeba klenutých vokálů ani nečekaných riffů. Projev je založen na jakési introvertní vlně, lehce rebelujícím bigbítu, který když zrovna chce, dokáže podmanit a rozvázat jazyk. Pak i ten ostrý skotský zní naprosto přirozeně. A jakmile přejde přirozenost a zvyk se změní v prioritu, můžeme se dokonce bavit o hudebním básnictví. A pak že to zní jak ostré menu z druhého břehu kanálu La Manche...

 

the twilight sad

 

Komu tedy produkci THE TWILIGHT SAD doporučit? Nejspíš hudebním melancholikům, kteří nesahají daleko pro noise prvky a nebojí se elektronických pomůcek a při tom všem stíhají být zamyšleně alternativní. Deska "No One Can Ever Know" není kopancem mezi oči, neohromí, ani nebude aspirovat na post něčeho unikátního, něčeho, co nestojí na pevné zemi. Na to je příliš uzavřená sama ve svém světě. Ovšem její hlavní sílu spatřuji v neustálé dráždivosti. Už onen skromně strojnický sound k tomu přímo vyzývá. I když je album hozeno jedním směrem, dokáže v sobě vyškarabat dostatek motivů a nápadů, jak zaujmout. Jak jeho odkazu čím dál hlouběji naslouchám, nedám už na tento způsob rockové temnoty prakticky dopustit. Pokud se na nové nahrávce budeme bavit vedle dikce Jamese Grahama o další dominanci, mělo by být prostor věnován keyboardům. Jsou všude, jsou staromilské, nostalgicky osmdesátkové a atmosféru desky drží zejména ony. Klávesový rejstřík THE TWILIGHT SAD by dal popsat jako souboj mezi chladně tuctovým rytmem a hřejivou mastí neveselých atmosfér.

 

Překvapení? Snad ani ne, jen určitá neplánovaná zastávka na poli, které mě přitahuje den ode dne více a respektovat potenci skotských post punk dudáků je po vydatně družných večerech už povinné. Sice mi na tomto místě chybí srovnání s předchozí tvorbou, ale nehledal bych v tom problém. Čas od času neuškodí se nechat vést aktuálnem, bez ohledu na minulost a vypěstovat si nerušený panický názor. Závěrem snad jen tolik, že "No One Can Ever Know" rozhodně doporučím všem, co chtějí zapátrat v oblasti chmurného rockování. Způsob jak jej servírují THE TWILIGHT SAD, nemůže bolet žádného kdo bolest vyhledává a rád ji díky hudbě vstřebává. Pro myšlenkové hypochondry a vnitřní potížisty zkrátka neodkladný důvod se nesmát.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Jan / 13.8.20 13:03

Říkal jsem si, že napíšu odezvu nějak komplexně v jednom odstavci, ale těch bodů k vašemu výtvoru je tolik, že půjdu krok za krokem: "Její indie podání mělo své kouzlo" - mám pocit, že tohle může říct jenom člověk, který buď indie vůbec neposlouchá (a neví tak, jak zní ten žánr udělaný kvalitně), nebo nemá ponětí jak vůbec funguje hudba samotná (neboť její "indie podání" má hrozivé nedostatky ve struktuře hudby samotné, nehledě na žánr). "Bruun cítí silné kořeny svého původu i v dnešní době" - tohle nemůžete vědět, samotný fakt, že se prezentuje "étericky" a "tradičně" neznamená, že to opravdu takhle cítí. Pak si navíc protiřečíte, když uvádíte, že album vzniklo na základě popularity streamované hudby - což dává na srozuměnou, že jde o kalkul. "...že chtěla vyjádřit všechny aspekty hněvu, které ze sebe potřebovala dostat" - KDE, ptám se, KDE cítíte na jejích předchozích albech emoci hněvu?! KDE? Alba jsou éterická, jemná (všichni to tak popisují koneckonců), Myrkur nikdy nepředávala nějakou zlost nebo hněv, tady se buď nezamýšlíte nad tím, co jste právě napsal, nebo jednoduše lžete, aby to sloužilo vašemu narativu. "sypačky v Gladiatrix, která duní v tolika rovinách, až se točí palice" - o jakých sypačkách je řeč?! Gladiatrix má přesně 2 roviny (sloku a refrén) a žádné sypačky v té skladbě nejsou, buď opět lžete, nebo dobromyslně zapomínáte (nebo máte nějaké zvláštní chápání termínu "sypačky" a směšně nízké požadavky na hudbu) "Folkesange je čistě folková deska zahraná na tradiční nástroje" - takže klavír, který zmiňujete v závěru, je pro vás také severský tradiční nástroj? A umělé efekty (echo apod.) jsou pro vás také známkou tradičnosti? "Její verze si vysloužila 50 tisíc „like“, což je velmi hodně „followers“ a Amalie si to velmi dobře uvědomuje." - ano, takže nakolik jde o její citové založení (pohanské nebo nějaké podobné, o kterém vy mluvíte na začátku a přitom nemůžete mít ponětí jak je citově založená) a nakolik o kalkul a snahu se svézt na zrovna populární vlně internetové kultury? "47 minut desky je příjemným výletem do čistě folklórního světa" - nemáte ponětí o tom, co je folklor, nikdy jste se nejspíš nezajímal o to, co to je, takže tohle slovo ve vaší větě je vyloženě směšné. Folkesange NENÍ folklor, milý kolego. Folkesange je poměrně nekompetentně vytvořený produkt, který odpovídá na hype na netu (severská kultura je momentálně in). Nejenže máte v recenzi vyložené nepravdy, dohady a pseudopoetické kecy ("kompletně prostoupená bytostí Myrkur", "Jako by zbytek krajiny pomalu zapadal sněhem a poslední světlo uhaslo", celý poslední odstavec apod.), ale zároveň se o samotné hudbě vlastně nevyjadřujete. Struktura všech písní na albu je jednoduchá až hanba (opakování refrén-sloka), melodie mají jen několik málo tónů a jsou pozvolné, aby to nebylo moc náročné (a i přesto tvrdíte, že Amalie vykazuje talent, což je naprosto směšné, myslím, že na žádný tradiční nástroj nehrajete). Tyhle věci jste opravdu neslyšel, pane kolego? A tak by se dalo pokračovat mnohem déle. Nevím, jestli to všechno je nějaké vaše nevinné bloudění v temnotě folku (který asi moc neznáte), nedostatek snahy napsat kvalitní text, nebo záměrná snaha oblbnout čtenáře vašeho zinu, že Folkesange je úžasná věc, protože jste to řekl VY. A možná, že všechno dohromady? Úroveň "hudební publicistiky" je fakt mizerná.

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

MistyMan / 1.11.12 21:12odpovědět

Netřeba víc dodávat, prostě si je poslechněte:-)

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky