Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
The Vacant Eyes - Spheres

The Vacant EyesSpheres

Victimer14.5.2013
Zdroj: flac
Posloucháno na: PC, KOSS KTX/PRO1
VERDIKT: Arzenál, který už v podobě debutové nahrávky může směle konkurovat zaběhlé zahraniční produkci. Velký příslib do budoucna.

Poslední dobou je mi přáno. Ani tentokrát se nebude střílet slepými, ani tentokrát nebudu plakat nad rozlitým mlékem průměrné kapely s průměrným uměním. A to zůstáváme doma v Čechách, kde občas kapely svými promy střílí hodně nazdařbůh. Zapamatujte si tohle jméno - THE VACANT EYES. Kapelu, jež vtiskla do své prvotiny odkazy matematické přesnosti riffů, progresivně přemýšlivých trylek, které drží onu tvrdost pěkně pospolu a nesmím zapomenout ani na poměrně přitažlivě vychytanou atmosféru. Ta je zde velmi důležitá a tvoří jakousi pomyslnou střechu nad celým albem "Spheres". Ano, superlativů bych se tentokrát skutečně nebál. THE VACANT EYES jsou kapelou fungující čtvrtým rokem, ve svých začátcích spoléhající na instrumentální tvorbu ovlivněnou kapelami jako Dream Theater nebo Porcupine Tree, a až v době pozdější inklinující k zahustěnější formě metalové hudby. Dnes by se THE VACANT EYES slušelo označit jako napěchovaný hrnec emocí ukrývající pod svou poklicí atmosféricko-technický materiál, který má blíž k modernistům Meshuggah nebo Textures, jak k prvně jmenovaným.

 

Album "Spheres", které zatím vyšlo pouze digitální formou, překvapuje. To bude asi nejvýstižnější pojmenování toho, co se během jeho cca padesátiminutové stopáže odehrává. Překvapuje solidní instrumentální úrovní a hlavně rezignací na něco, čeho jsme u nás doma bohužel častými svědky, tedy prvky amatérismu či hráčské naivity. Mladá parta z Prahy sice nečiní svůj debut nějak přehnaně nepředvídatelný, nebo dosud neslyšený, v to bych ani nedoufal, ale jde především o jeho samotnou formu. A ta umí být přesvědčivá. Hlavní gró pak spatřuji v celkovém příběhu, neboť skladby drží pohromadě, neuhýbají, zbytečně nevymýšlejí a neschovávají se jedna za druhou. Vše se přelívá z mohutného vzteku, přes konejšivé až zasněné tóny, až někam do poloh ambientu a odletu mimo reál. A potom zase rychle zpět, do chřtánu zpěněných úst a pod dohled rudých očí. Využití několika druhů vokálů od growlu až po ten čistě zpívaný je samozřejmě také plus.

 

 

 

 

Urazit nemůže ani zvuková stránka, neboť dohled Honzy Kapáka a jeho studia Hellsound obrousil hrany a přiškrtil basy v místech, kde by to mohlo bolet. Poslech alba nesmírně letí. Člověk ale nemusí mít pocit, že něco prošvihl, protože přes veškerou hru na riffovanou, není poslech "Spheres" zas tak náročnou šichtou, jako spíš technickou terapií, ke které se sluší vracet. THE VACANT EYES jsou už dnes v bodu, odkud se lze snadno odrazit do vyšších, nebál bych se říct těch nejvrchnějších pater, současného math-metalu. Myslím si, že nepřeháním, jen si tiše pomláskávám a zrovna tak si myslím, že nepřeháním ani s výsledným hodnocením. Je jen na kapele samotné kudy povedou její další kroky a je jen na nás, zda je budem schopni akceptovat. Pokud se nestane nic nečekaného, měla by to být bašta. Jak jsem zmínil na začátku, je mi přáno. Budiž přáno i kapele THE VACANT EYES v jejích příštích týdnech a měsících.


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

Ondra grafik / 16.5.13 15:03odpovědět

Tak tohle je na český poměry TOTÁLNÍ PECKA!!

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky