Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Čtyři roky od poslední nahrávky "Inroads" uběhly jako voda a Samothovi věrní se připomínají se svým třetím albem. V případě The Wretched End jsem nikdy nechápal konstatování, kterak kapela rezignovala na thrashové elementy a vzala za své ty blackově studené a prolínala je s kovem smrti. Kombinace melodií a zlostné aury made in Norway ke kapele patří již od dob debutu "Ominous" a i když se výrazivo proměnilo, tahle kombinace funguje dodnes a je tak trochu jedno kam se vypařily thrashové postupy a kdo je vypoklonkoval z futer zkušebny. Důležitá je právě ta kooperující odlidštěnost s tváří vlídnější a se zachovanými životními funkcemi. Přesně odměřený riff Samothovy kytary byl prost laskavého objetí už za vlády Císař pána, tento fakt se nezměnil ani v ocelárně Zyklon, a tak buďme rádi za náklonnost ke světu melodií The Wretched End. Sice pokroucenou a bolestnou, ale funkční.

Název alba, který ve mně nepatřičně vyvolává ducha S. K. Neumanna a jeho Knihu lesů, vod a strání, je ve skutečnosti pouze trefným pojmenováním současné produkce The Wretched End. A právě zde si sluší připomenout tu dnes už dávno provařenou značku made in Norway. Pořád má svůj lesk. Tady je její otisk a ruku v ruce hrdost kapely, která může poukázat na místa odkud vzešla a dnes je to i o tehdejších blackmetalových hodech a staré duši černotepce. Tak tady nás máte, odtud jsme přišli, máme doma spoustu sněhu a krásné přírody a tady je naše hudební stopa vedoucí právě z naší severské lokace. Za nás tři v melodicky pojaté kombinaci black a death metalu s pár výhledy za obzor. Třeba ten atmosféricky provzdušněný, lehce industriální (také stará věc) a někdy s až virusovsky znějící basou. Thrashovou minulost na novince nehledejte, není tam a když, tak sotva znatelná, ale ta pravá duše The Wretched End je znovu mezi námi. Dnes o to důkladněji podaná a s důrazem na kořeny.

Poslední věty zaměřené na původ kapely skvěle parafrázuje třetí song "Old Norwegian Soul", který už svým názvem říká vše podstatné a který chrámovým mručením doprovází uherský panovník Attila Csihar. Prapůvodní archaičnost převedená do současnosti, včelí úly bodající svá žihadla ze tmy a celkově dusivá atmosféra snoubící tajemnost a rebelskou špínu. Skladba nejvíce oddaná staré černé klasice. Nedá se říci, že by se na desce vymykala (už proto, že svým posláním činí přesný opak), ale jako celek na mne novinka působí přece jen otevřeněji a ne tolik temně. Bestialita zůstává za mřížemi a pokud se pustí ven, tak ani krok bez dohledu. Typické norské zlo, kterému dominuje strojová odcizenost, se mísí s řadou vyhrávek a tématicky věrných, přesto krotících atmosfér. Nikoliv děsivých a neprostupných, ale spíš epických a s hrdostí ve tváři. The Wretched End hrají přitalené peklo se vším všudy. To pokárá, ale nevyděsí.

Když už jsem zmínil skladbu, která z části vyjadřuje smysl tohoto alba, nedá mi to, abych neupozornil na další dvě. První (Burrowing Deep) potvrzuje tvůrčí provázanost a umně pootevřené závory a druhá (Dewy Fields) se naprosto vymyká. V "Dewy Fields" hostuje vokalista z Leprous, na své si přijde také hračička z Red Harvest a celá věc je převedena do synteticky hymnické podoby, kdy se na moment vytrácí rukopis kapely, ale zůstává jistá pýcha. Obě skladby reprezentují konec alba a přitom mají navzájem odlišná poslání. Jedna rekapituluje a druhá experimentuje.

Trojice s nesvatou minulostí dala světu vydařené album, které sklízí ovoce svou vyvážeností a skladatelským nadhledem. Na top kluby severské ligy to není, ale o záchranu se rozhodně hrát nebude. Tohle je pro mne velkorysá smrt, prosvětlená černota, nebo ta fáze dospělosti, kdy máte vše pod kontrolou a přitom nedáte dopustit na hříchy mládí, protože to prostě mělo koule.