Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Máme tu všední den, který byl zvolen coby konec roku. Končí nám etapa značená číslem 2014, během které vyšlo mnohé. Mimo jiné i nahrávka silnějšího charakteru, kterou je Knownothingism od italské formace Thee Maldoror Kollective, obecně známé pod zkratkou TMK. Jistě už se těšíte na večerní oslavy, tak to nebudeme zdržovat.

O TMK jsme hovořili v samostatném článku věnovaném jejich tvorbě. Bylo to takové příjemné připomenutí, které zároveň skalním fandům uštědřilo několik otázek ohledně budoucnosti kapely. Netrvalo zase tak dlouho a kapela se ozvala sama, a to přímo vydáním dalšího počinu Knownothingism. Očekával jsem všechno možné, ale rozhodně ne to, co na něm kapela předvedla. Návrat tváře někam k desce Pilot jsem kvitoval s nadšením. Zároveň se výraz opět posunul někam zcela jinam, to už je takový oblíbený tah téhle skupiny – šokovat. Nové album proto lehce vzpomíná a přitom sází jeden moderní a novátorský postup za druhým.

Slyšeli jste letošní kousky od Lux Occulta nebo Manes? To jsou totiž díla, která lze nejlépe připodobnit k tomu od TMK. Zdravá porce chytré elektroniky v kombinaci s metalovými, eventuelně rockovými postupy. Ačkoliv ani u jedné ze tří vzpomínaných kapel nelze s přesností určit žánrovou příslušnost. TMK koření v black metalu, ze kterého už jsou ovšem dávno venku a role experimentátorů jim sluší daleko více. Zmínil jsem desku Pilot, od které není od věci se trochu odrazit. Vzpomeňme si na její jazzový náboj v kontrastu s avantgardní neuchopitelností. V podobné šabloně se totiž rýsuje i dnes, až na ten rozdíl, že výsledek není tak trhavý a nestálý, nýbrž naprosto opačný. Muzika má jasný cíl a nehodlá si s posluchačem hrát, ale jen jej konejšit a hřát. Tentokrát se jedná o upřímnou a smělou hru s nástroji a s vlastním vtipem. Přijde mi, že kapela se v některých skladbách tu a tam pustí do nezávadného jamu, ze kterého padají takové perly, které aby jeden kolikrát pohledal.

Zákaz divočení, to je nápis, který pravděpodobně visel ve zkušebně a studiu při tvorbě tohoto alba. Na rozdíl od minulosti se totiž TMK nepouští do žádných bezhlavých eskapád, nýbrž vše dokonale rozmýšlí tak, aby to štymovalo. Zároveň se neubráním pocitu, že kapela svolila k již zmíněnému jamu. Třeba v poslední skladbě se to od cca čtvrté minuty zvrhne v takovou krásnou plejádu nápadů, až se zastavuje čas. Tuto skladbu ostatně řadím mezi absolutní špičku celé desky. Její gradující průběh, který nádherně vrcholí jazzovými vyhrávkami, je jednoduše fascinující. Ovšem i předchozí náplň desky je nápaditá a pestrá. Kombinuje nálady a volnost má i tempo. Určující budiž ona elektronika, která svými kabely vše neviditelně svazuje. Kýble nápadů jsou nemilosrdně vysypány a pospojovány tak, aby jeden druhého nepřebíjel a nezastínil. Vyvážená práce s jasným cílem zapůsobit na city posluchače. A to se prostě daří! Pocity se střídají, ať už slyšíme ženský hlas (nevím proč, ale vždycky si vzpomenu na Diamandu Galás), veselejší melodii, či zádumčivou plochu, ve které by se někteří tvůrci zcela určitě utopili. Po té vší estrádě mistrovských kousků a závěrečné vrcholící jam session se dílo nenápadně rozplyne v šumu moře a zpěvu ptactva. Nečekaně výživný a geniální závěr desky. Co chtít víc?