Transfer
 
  Přihlášení  

Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

  RECENZE

zpátky na seznam recenzí
Them - Return to Hemmersmoor

ThemReturn to Hemmersmoor

Sarapis18.3.2021
Zdroj: mp3 320 (promo od vydavatele)
Posloucháno na: mp3 player // PC + AKG K44, Sennheiser MX 475
VERDIKT: Them odpoutaní od svého kultu bojují sami se sebou.

Obecně je nemožné odhadnout, jak dlouho trvá, než se džbánu ucho utrhne, ale u Them to vyšlo přesně na třetí desku. Vykopávání hrobů a obíračka kosterních pozůstatků má v hororových reáliích své pevné místo, ale ani ty nejlibovější kůstky nelze exhumovat donekonečna. Na čem třetí album Them hřeší nejvíce, je beznadějně ohlodaný příběh a zvětralá hudební náplň.

 

V době, kdy Troy Norr rozjížděl svůj ambiciózní projekt za participace hvězdné sestavy, vzduch byl ještě mocně prosycen démantovým prachem a přiznaná inspirace dánským králem hororu intenzivně rezonovala debutem Sweet Hollow. Navazující album Manor of the Se7en Gables už vytvořila více klasická kapela než projekt námezdních hráčů, produkce i vizuál nabyli na blýštivosti a prvotní oddanost temným principům začala zvolna ustupovat sílící teatrálnosti. Na poslední desce Return to Hemmersmoor dosáhl proces odpoutání se od uctívaného kultu svého vrcholu. Ozvěny Kinga Diamonda jsou minulostí a jediným pojítkem jsou občasné vysoké tóny z hrdla Troye Norra a scénické prvky, které King kdysi dávno v metalu proslavil. Učeň už ví, jak se věci mají, zná magické formule a naplno rozjíždí svůj vlastní byznys. Nicméně něco se zvrtlo, místo brány pekelné se otevřela jen branka od sousedky, vyběhl pes a kousl Norra do nohy. Dopr..!

 

 

V čem je problém? Them se vydali na cestu, kde jim místo bezhlavých jezdců kynou chlapi s pivem v kelímku, skandují battle blood battle blood a cintají světlou 10 na všechny strany. Co bylo mrazivé a hutné na Sweet Hollow, je zde plytké a povrchní, zabalené a srovnané ve sterilním zvuku a vycentrované na chytlavé refrény, které v mozku skáčou na trampolíně, i když už chci dávno spát. Co na Manor of the Se7en Gables vonělo lovem a čarodějnictvím jako z dobrodružného románu, to zde páchne sebeparodií. Vrcholem všeho je recyklace (ve skutečnosti vyústění) už dvakrát líčeného příběhu o osudu těžce zkoušeného hrdiny KK Fossora. Musím přiznat, že postupem času bych mu nechal naložit nějakou tu starost navíc. Jen ku své škodolibé radosti, když už je v Hemmersmooru tolik místa. Dost tomu napomáhá úvodní Diluvium, což je opravdu katastrofální intro, taková mýdlová opera z céčkových archivů, i Memento Mori coby dialog otce se vzkříšenou dcerou, který i přes veškeré hlasové akcenty nemá žádné vnitřní napětí. Vůbec celému albu chybí gradace a dějové vzruchy. A jestli ještě někdy uslyším hlášky typu second part of the plan nebo mmm...mmm...master, tak mě z toho asi brzo jjj...jjj...jebne.

 

Them nosili tu svou prokletou vodu tak dlouho, až se v ní sami vymáchali. Na Return to Hemmersmoor je až příliš cítit, že jde o divadýlko. Budiž jim ke cti, že to zkouší trochu jinak. Nezlobte se ale na mě, já bych i nadále umřel spíš pro šálek čaje... 


Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:


  DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

Bhut / 25.11.21 7:50

Konečně nějaká diskuse :) Takže můj názor je ten, že se musím zastat svého redakčního kolegy. V obecné rovině mám rád, když má někdo svůj styl a právě ten Victimerův je mi velmi sympatický a rovnou se i přiznám, že mnohdy i inspirativní. A za další je to přesně tak, jak psal Corrvuss a Jirka - má-li hudba nějaký smysl, který v posluchači vyvolává určité výjevy, tak proč se o ně nepodělit? Já v tom právě vidím autorovo vcítění se do daného muzikantství a důkaz toho, že mu poslech podobného není lhostejný, ale něco v něm vyvolává a působí na něj. Nejlepší pak je si materiál pustit a objevit v něm ty momenty, které jsou popisovány. Sám jsem třeba takhle napsal recenzi na Sigh, kterou dodnes chápu jako živý komentář k poslechu. A když už tu píšu o sobě, tak i uvedu určitou výtku, kterou jsem dostal od svého letitého kamaráda (byl mi i za svědka na svatbě), že když četl jistý rozhovor v jistém tištěném zinu, tak nabyl dojmu, že bych mohl některé formy pojmout jinak, že mu to takhle připadá hrozně malé. Má odpověď byla prostá: to bych pak ale nebyl já. A přesně takovým způsobem to máme, hádám, všichni nadšenečtí pisatelé. Chceme mít svůj rukopis a abstraktní volbu ve vyjádření, protože to činí dané jedinečným a tím nemyslím úpornou snahu pisatele o nějaký formát, ale jasné vnoření se do konkrétní hudby. Přeci jen být za každou cenu nad věcí a vlastně i nestranný, tak od toho je tu Fullmoon a jemu podobní. Tenhle styl sice zavedla Apačka (a tiše přeju klid její duši), ale vzápětí se z toho stal fenomén. Ale abych se vrátil k podnětu reakcí: milé S, neber toto jako nějaký ostrý výsledek odsouzení tvé reakce. Je to diskuse, volné povídání s názory různých lidí. Ten tvůj respektuji a rozumím mu, jen si dovolím jej přehodnotit na příliš wikipedický. Ono je ve skrze snadné napsat holá fakta o daném materiálu a jít přímo k věci, ale kde jsou emoce? Kde je důsledek působnosti? Není pak škoda si nepřečíst dojmy, které nahrávka vyvolala?

Kontrolní kód
opište kontrolní kód

  NOVINKY VE ZKRATCE  /  další novinky