Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Obecně je nemožné odhadnout, jak dlouho trvá, než se džbánu ucho utrhne, ale u Them to vyšlo přesně na třetí desku. Vykopávání hrobů a obíračka kosterních pozůstatků má v hororových reáliích své pevné místo, ale ani ty nejlibovější kůstky nelze exhumovat donekonečna. Na čem třetí album Them hřeší nejvíce, je beznadějně ohlodaný příběh a zvětralá hudební náplň.

V době, kdy Troy Norr rozjížděl svůj ambiciózní projekt za participace hvězdné sestavy, vzduch byl ještě mocně prosycen démantovým prachem a přiznaná inspirace dánským králem hororu intenzivně rezonovala debutem Sweet Hollow. Navazující album Manor of the Se7en Gables už vytvořila více klasická kapela než projekt námezdních hráčů, produkce i vizuál nabyli na blýštivosti a prvotní oddanost temným principům začala zvolna ustupovat sílící teatrálnosti. Na poslední desce Return to Hemmersmoor dosáhl proces odpoutání se od uctívaného kultu svého vrcholu. Ozvěny Kinga Diamonda jsou minulostí a jediným pojítkem jsou občasné vysoké tóny z hrdla Troye Norra a scénické prvky, které King kdysi dávno v metalu proslavil. Učeň už ví, jak se věci mají, zná magické formule a naplno rozjíždí svůj vlastní byznys. Nicméně něco se zvrtlo, místo brány pekelné se otevřela jen branka od sousedky, vyběhl pes a kousl Norra do nohy. Dopr..!

V čem je problém? Them se vydali na cestu, kde jim místo bezhlavých jezdců kynou chlapi s pivem v kelímku, skandují battle blood battle blood a cintají světlou 10 na všechny strany. Co bylo mrazivé a hutné na Sweet Hollow, je zde plytké a povrchní, zabalené a srovnané ve sterilním zvuku a vycentrované na chytlavé refrény, které v mozku skáčou na trampolíně, i když už chci dávno spát. Co na Manor of the Se7en Gables vonělo lovem a čarodějnictvím jako z dobrodružného románu, to zde páchne sebeparodií. Vrcholem všeho je recyklace (ve skutečnosti vyústění) už dvakrát líčeného příběhu o osudu těžce zkoušeného hrdiny KK Fossora. Musím přiznat, že postupem času bych mu nechal naložit nějakou tu starost navíc. Jen ku své škodolibé radosti, když už je v Hemmersmooru tolik místa. Dost tomu napomáhá úvodní Diluvium, což je opravdu katastrofální intro, taková mýdlová opera z céčkových archivů, i Memento Mori coby dialog otce se vzkříšenou dcerou, který i přes veškeré hlasové akcenty nemá žádné vnitřní napětí. Vůbec celému albu chybí gradace a dějové vzruchy. A jestli ještě někdy uslyším hlášky typu second part of the plan nebo mmm...mmm...master, tak mě z toho asi brzo jjj...jjj...jebne.

Them nosili tu svou prokletou vodu tak dlouho, až se v ní sami vymáchali. Na Return to Hemmersmoor je až příliš cítit, že jde o divadýlko. Budiž jim ke cti, že to zkouší trochu jinak. Nezlobte se ale na mě, já bych i nadále umřel spíš pro šálek čaje...