Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Na jaře vyšlo u renomovaných Metropolis Records už sedmé album švédských gotiků Then Comes Silence. Už jen ve třech, o to víc semknutých a vzhlížejících k post punkové scéně. O jejich nekončící fascinaci tímto temně svůdným světem, který nás už po desetiletí láká do svých pavučin. A v případě nového alba Trickery nesmíme zapomenout ani na elektroniku, která tu má také svůj podíl. Respektive na využití retro synťáků, kterých se Svenson nabažil díky svému projektu Neonpocalypse a evidentně to zanechalo svoje stopy. Což potvrzuji. Takže dnes už jen trojka muzikantů Svenson, Fransson, Zombie vzdává hold post punkové scéně svým novým albem Trickery. Jaký to milý název pro potvrzení přátelství a vzkaz komunitě. Takový post punkový.

Poté, co mi před sedmi lety album Blood přišlo jako to nejlepší, s čím jsem se mohl v rámci gothic rocku zrovna potkat, mám na Then Comes Silence logicky přísné požadavky. Kapela mě od té doby ani jednou nezklamala, ale ten pocit, že jde vše (alba Machine a Hunger) postupně trochu dolů někde uvnitř hlodá. Nezměnil se. Ani s Trickery to ze začátku nebylo jinak. Blood je prostě takový můj gotický miláček, ke kterému se pořád vracím. O to pozitivnější bylo zjištění, kolik schopností v Then Comes Silence v rámci toho, jak udělat chytlavou gotiku pořád dříme. Ne, oni se taky nezměnili.

Nové album poslech po poslechu odkryje svá lukrativní místa. Asi právě proto, že tahle kapela to nehodlá balit a je pořád s tou temně a jemně rebelující kulturou těsně spjatá. Z novinky se nakonec vyklube hodně slušná deska, která působí jako politá živou vodou. Ten tam je můj první dojem, že všechny skladby až příliš převyšuje hitovka Like A Hammer, kde mě od počátku ten ústřední klávesový motiv střílel až kamsi do astrálu. Pro tohle mám prostě slabost, stačí málo a jsem mimo. I po týdnech pořád učinkující kousek, který to v sobě má. Až další a další protočení odhalila, že právě takové Trickery není. Album jedné skladby Then Comes Silence nenahráli nikdy, jejich desky působí kompaktně a plně všechny. A platí to i pro novinku.

Skladba jako Stiffs je pro mě jednou za všechny, které se mi otevřely, až co jsem sklepal ten původní dojem jednoho, v popředí stojícího songu. Má v sobě tu prostou post punkovou chuť se líbit. Být přítulná i ostrá, s typicky vytaženou basičkou. Trickery se nakonec ukáže jako silná deska. Nejsem z ní paf, ale mám z ní radost. Je přesně taková, jakou ji vyprovází průvodní slova. Což se taky neděje zrovna pokaždé a člověk si musí najít svou vlastní cestu. Ta, kterou mě vedou Then Comes Silence možná není tak svůdná jako v roce 2017 (Blood), ale chodím po ní velmi rád. I proto, že tento temně rockující koláč nálad můžu odjakživa. Tedy od prvního setkání s gotikou. A taky proto, že jsem nakloněn tomu dát víc čuchnout synťákům. Čím jsou starší a jednodušší, tím lepší. Ale samozřejmě je to o albu jako takovém. První pochyby vystřídala radost a porozumění. Jistě, i na Trickery se najdou místa, která mi nejsou úplně po chuti, ale i na to jsem si u této kapely za ty roky už zvykl. Takže ano, Trickery jsem si oblíbil.