Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Severoirští Therapy? se pozvolna blíží k pětatřicátému výročí založení kapely a pomalu se začínají počítat k nezdolným matadorům hudebního světa, do kterého během své existence zapsali několik velmi silných nahrávek. Probírat se celou historií nemá na tomto místě praktického významu, kdo zná a poslouchá, může si v hlavě zrekapitulovat a zavzpomínat, ti ostatní za domácí úkol dostudují aspoň ty nejdůležitější milníky. Význam naopak má minimálně připomínka minulého alba Cleave, které vyšlo v roce 2018, znamenalo návrat Chrise Sheldona do producentské pozice a aspoň v mých uších znamenalo možná až překvapivě čerstvý vítr od kapely, u které bych už to (upřímně) nečekal.

Nová deska, v pořadí šestnáctá, evidentně převzala úspěšný model z minula a snaží se toho měnit co možná nejméně. Album Hard Cold Fire vzniklo v produkci stejného týpka, vyšlo na stejném anglickém labelu (Marshall), je podobně dlouhé, respektive krátké se stopáží jen velmi málo přesahující půlhodinu hracího času, a svým obsahem se urputně brání komplikovat cokoliv nad rámec standardu. Všechny skladby do jedné (a je jich deset) jsou jednoduchoučké rockové písničky naprosto běžného formátu s průměrným časem tři minuty plus mínus pár vteřin. A tahle předvídatelnost je bohužel tou největší slabinou alba, které se marně rozpomíná se na energii svého předchůdce a jen na půl plynu opakuje to, co před pěti lety mimo jakákoliv očekávání zafungovalo.

Nicméně vůbec to není o tom, že by Therapy? natočili nějakou vyloženě blbost a je docela dobře slyšet, že výsledný playlist je takový mix aktuálních možností kapely současně se záměrem strefit se do očekávání průměrného fanouška namlsaného předchozí deskou. V tomto kontextu pak jednotlivé skladby oscilují mezi příjemně energickými položkami (Bewildered Herd, Poundland of Hope and Glory a asi nejlepší skladba desky Ugly) a těmi spíše otravnými, kde už to s tím refrénem přeskočilo snesitelnou míru (Woe, Joy). Přičemž od každého je ke slyšení přibližně stejně. Zvláštní kategorií jsou skladby vysloveně chcíplé typu Two Wounded Animals, kterým chybí jakákoliv energie a které mají ambice při poslechu uspávat (ano, i Therapy? něco takového dokázali...). Při úvaze nad deskou jako celkem se ale nemusíte nutně dostat do slepé uličky nebo nedejbůh pocítit hořkost na patře, nato je vydaná desítka skladeb příliš nekonfliktní a poplatná nějaké standardizované představě o rockové skladbě z pera této rockové ikony. Což je za mě maximum vytěžitelného potenciálu a rozhodně nemůžu tvrdit, že by to bylo dost, byť s jistou mírou tolerance se to poslouchat dá.

Co mi naopak vadí, a to tak že hodně, je příliš hrubý zvuk desky, kterým se evidentně někdo (Chris Sheldon společně s Robinem Schmidtem, nebuďme slušní...) snažil vytáhnout z alba víc energie a dravosti, než kolik vlastní hudební obsah nabízí. Především kytara zní jak bezcharakterní tupá rašple a svou neučesanou masivností v mixu zastiňuje na mnoha místech poměrně úspěšně rytmickou sekci. Celková obhroublost produkce s masivně sníženou dynamikou zvuku je za mě jasným signálem myšlenkových úvah typu „když nejsme tak nápadití jako dřív, budeme aspoň hlasití a všechny pochyby přehulákáme“. Na jednu stranu se to může jevit jako úspěšný recept na prvotní upoutání pozornosti, na stranu druhou kocovina u takového modelu přichází poměrně rychle a pozornost se po čase začne bez ptaní vytrácet. Zhruba tuhle cestu jsem sledoval během toho, co jsem Hard Cold Fire poslední víc jak měsíc proháněl ušima. Většina skladeb mi s odstupem přijde jako pohodová muzika na víkendové popíjení s partou kdesi v meziprostoru mimo realitu všedních dní, ale častější poslech by mohl probudit čirou nenávist. Takže klidně zkuste, ale nechci potom slyšet, že jsem vás nevaroval.