Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Theriomorph je novým projektem finského hudebníka Perttu Pakkanena (P.E. Packaina), který je v současnosti znám hlavně coby člen nesvatých Adaestuo. Perttu je v undergroundu aktivní persona v minulosti působící u Sargeist, Horna nebo třeba Saturnian Mist. V souvislosti s touto recenzí bych ale v první řadě zmínil projekt Cornigr, který beru jako předchůdce Theriomorph. Black metal Cornigr nezněl oproti Theriomorph víc zle nebo majestátněji, ale jeho sound byl hlubší a temnější. A platí to jak pro EP Funereal Harvest, tak pro řadovku Relics Of Inner War. To EPko mě i po letech bere hodně. Už jeho podtitul - tohle je hudba ke tvému pohřbu, není jen prázdným sloganem, ale reálným obrysem. A pak jsou tu bicí, kterými Packain vládne jako málokdo. Jako kdyby kolem bzukotu kytar někdo napadal na jednu nohu, nebo měl kopyto. Tyhle vychytávky a odlišnosti miluju. Tohle je zkrátka ten druh blackmetalového zla, který si na zlo nehraje, ale zlem opravdu je. A nese si tento svůj úděl sebou.

A platí to i pro Theriomorph. Jeho zvuk je o něco špinavější, ale také vytaženější a ne tolik posazený do hloubky. Je ostřejší a svým způsobem i čitelnější. Celkově jej Packain pojal velmi přímě, je to smrt a ne život, a je to smrt suchá jako troud. Diabolical Bloodwords je třicet tři minut pravé esence žánru. Dalo by se snadno říct finský black metal, ale konkrétně u Theriomorph s výrazným norským otiskem, kdy samovolně vypluje na povrch vzájemná podobnost se starými Mayhem. Navíc styl Theriomorph není úplně o tom, jestli je to čistá řezničina a výplach (není) od začátku do konce, nebo je čas (je) na práci s atmosférou a kus hnusácké oplzlosti. Kterou má ostatně Packain tak nějak v krvi, protože i u Cornigr rašila z podzemí jako jarní pupeny. U Theriomorph není nijak skrývaná, stačí mrknout na obal, anebo vstoupit za oponu vznešenosti skladby Lunar Emblem - Sign of Night a stát tváří v tvář hromadě štětek. 

Vedle práce s bicími, která je jedním slovem úžasná, je to právě celkový zvuk a projev Theriomorph, který mě baví studovat a zkoumat jeho každičký úder a změnu. Je to ten typ kapely, kterou prostě chcete do podrobna rozevírat a pitvat, i když je až za hrob primitivní a vyschlá jak tělo nebožky. Ještě abych upravil to přirovnání k Mayhem, nejde o žádný archaicky znějící materiál. Povedlo se namíchat prvky starobylé špíny i té moderní a vše pak propojit. Mrazivé melodie dominují, vytloukání hřebíků z rakví také velmi časté, ale čas je i na atmosférické choutky a zvolnění. Klidnější pasáž v Atigibus, a Passage of Cruel Power mi třeba připomene staré Borknagar. Burning Black Bleeding je vyloženě hymnická věc s nezbytně prasácky vyklepávanými přechody. Packain navíc vládne velmi slušným vokálem, kdy dokáže měnit polohy a volit vždy v návaznosti na náladě skladby mezi zuřivostí a kázáním.

Prozatím jsem ale vyjmenoval spíš perličky nebo zvláštnosti alba. Gró Theriomorph ale pořád spočívá v intenzitě a schopnosti ji ovládat, podle potřeby přepínat. Jako například v Nocturne - Under the Uninvited, která se po intru změní v bestii přímo se vyžívající v tom, jak účelně se dokáže tvarovat. Zcela určující jsou pak vály Megalith in the Hanging Garden a Reflecting Skull, v nichž člověk nalezne to hlavní z ohavného umění Theriomorph. Zvrácenou stranu hrdosti a povýšení úpadku na arcidílo bez okázalostí. Agresivita vítězí, nevím jestli zrovna v tomto případě zdravá, ale rozhodně vychytaná. Packainovi se povedlo vše poskládat do detailů, i když odpůrci inter a outer nejspíš ohrnou nos. Ale zrovna Diabolical Bloodwords je typ alba, kde mají svůj smysl.

Adaestuo mi letošním (a stále velmi aktuálním) EP udělali velkou radost, ale nakonec to u mne trochu nečekaně vyhrává Theriomorph. Už od začátku jsem tušil, že tento projekt má svou přízemní genialitu, ale stejně mě překvapilo, kam až jsem se s ním dostal. Že desku Diabolical Bloodwords neopomenu v závěrečné sklizni nahrávek sezóny 2022, je víc než jisté.