Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Po poslechu aktuální desky mám pocit, že se Christofer Johnsson už nadobro zbláznil. Obklopen špičkovými muzikanty, výbornými hlasy a velkou produkcí. Což je samo o sobě jeden velký paradox, ze kterých je ale jeho tvorba v mnoha posledních letech složena. Povrchnější, ukňouranější hevík už asi tento rok nevyjde.

Therion v dobách devadesátek, to byla progresivní deathová hydra, jaká vstoupila na scénu a zanechala v ní nesmazatelný otisk. Symphony Masses: Ho Drakon Ho Megas nebo pro mě osobně vrchol tvorby Lepaca Kliffoth. To byly záseky jako prase. Tady bylo slyšet, jak jsou tomuto umělci mantinely na přítěž a jak kouká, kde by je překročil. Což udělal kdykoli jen mohl.

Postupný posun k heavy metalu nebyl tak úplně na škodu, bohužel se ale tvorba rozmělňovala a úbytek dobrých písní byl desku od desky znát. Ta úžasná temnota, jakou Therion disponovali, se vytratila a nahradila ji až křečovitá snaha o velké umění. Ten rozmach symfoničnosti byl pro jistou dobu metalové scény typický, Christofer v ní ale zamrzl dodnes. Sice si od té doby vybudoval jméno a může si na nahrávku dosadit opravdu početný zástup umělců, vše to ale jen překrývá hodně podprůměrné skladby. Když si odeberu všechen ten symfonický balast, moc mi toho opravdu nezbude.

Školené hlasy to táhnou, k tomu asi není co dodat. Instrumentální výkony jsou – v rámci možností, které nejsou moc velké – na slušné úrovni. Jsem překvapen, že u Therion se stále drží Snowy Shaw, který spolupracuje s kapelou od roku 2006. Tam začínal ještě u Gothic Kabbalah, který patřil do těch poslouchatelnějších desek. Tentokrát tu mlátí do bicích, na jiných deskách i zpíval (což nešlo přeslechnout a já jsem rád, že jeho hlas se prosazuje v různorodých kapelách). Bude to patrně zajímavá spolupráce s lidmi, kteří ve své profesi něco znamenají. Obávám se, že kvůli kvalitě desek Therion už to ale nebude. Ani sebelepší tým, co za tímhle cirkusem stojí, prostě nezakryje slabý materiál. Celá tahle spolupráce, to už je jedna velká firemní mašina.

Přiznávám se, že minulý opus Beloved Antichrist jsem už nedokázal jako mou první desku v historii Therion, doposlechnout do konce. Je zoufalé slyšet, jak snaha velmi dobrých hudebníků přehrává věci, které stojí za prd. Na stále stejných vyhrávkách a riffech, s minimem prostoru pro bicí či – nedejbože – mezihru, experiment, cokoli. A to se ještě dočkáme momentů, které dokáží být až nestydatě podobné některým starším věcem jiných kapel (Great Marquis of Hell jako osmá skladba zde versus Glory To The Brave od Hammerfall).

Je to věc vkusu, určitě ano. Jsou lidé, kteří se nemohou nabažit těchto věcí a opěvují je. Nevidí a neslyší rozdíl. Mě štve, do jaké marnosti se tahle kdysi velmi průbojná a výrazná kapela propadla. Má to takhle hodně kapel, které byly právě okolo těch devadesátek nejvýraznější. Je načase si některé z těch klenotů náležitě oprášit.

Srovnejte si schválně s produkcí současných Therion dvě desky: Beyond the Veil od Tristanie a jakoukoli ze dvou řadovek Sirrah. Rozdíl, jak se tohle dělat má a jak ne, je obrovský.