Echoes zine - recenze rockových a metalových alb

Použít dvojí metr se občas hodí a nemusí to nutně znamenat nějaké přikuřování oblíbenému, v našich luzích zejména domácímu produktu, který ve skutečnosti není zdaleka tak božský a nedostižný, jak se často píše v ryze přátelsky orientovaných recenzích. To pak nejsou ani tak recenze, jako spíš verše, že ano. Takový dvojí metr je velmi praktický i k vlastnímu užití, kdy povrchní stylizace do pozice statného junáka může mít i vedlejší účinky. Hezký sval na hrudi nedisponuje automaticky IQ Sheldona Coopera. Pokud se však vrátíme zpět na úroveň hudebního webzinu, takovým dvojím uvažováním může být i první a několikátý následující poslech. Dost často se pak stává, kterak zprvu úžasná a energická nahrávka vezme po třetím, čtvrtém poslechu kramle a sesune se směrem k průměru a často až k zapomnění. Tohle je typický příklad.

Dvojí metr jsem si totiž vzal i na nové album estonských atmo blekošů Thou Shell Of Death. Obecně mám z jejich konání radost a chovám k němu respekt, ale při hlubším průzkumu se mi nedostává hlubšího prožitku, neb jsem hledal víc než obyčejně načančanou mystiku na půl žerdi. Jedním uchem tento styl slyším velmi rád, protože jsem na něm vlastně vždycky svým způsobem ujížděl, tím druhým pak páchám zlomyslnost ve smyslu výtek k jeho provedení. Z toho šlo přece vytáhnout víc...

Projev Thou Shell Of Death je jednotvárný až běda. Chce takový být a dme se svou monotónností. Je založený na jistém druhu propojení hymničnosti s hypnoticky pomalým black metalem, jenž staví na gumově temné mlhovině, která stojí a stojí a když konečně ustoupí ze svých zatuchle bažinatých území, jsou vidět hvězdy na noční obloze, na které není ani mráček. Problém je ten, že i tahle prezentace potřebuje jistá oživení a těch se mi za celou dobu poslechu alba Witchery moc nedostává. Něco skutečně povznášející, ať už ve jménu obskurní zatrpklosti, nebo romance ve směru hrad - láska - vampýrek. Na to je projev této kapely až příliš hermeticky uzavřený, natož aby jeho atmosféričnost zněla jinak než prvoplánově. Bohužel. Je to celé takové na jedno použití, byť se to dá aplikovat klidně dva nebo tři týdny. Úroveň však nevzrůstá a nevzrůstá ani nadšení. Super, kývnu, usínám.

Noťasy, mlha, kapuce - přesně jak jsem před lety viděl naživo v Karviné. Ta živelnost tam není, nemá tam být, chápu to. Ale pak po deseti, patnácti minutách přemýšlíte kam se hnout, hledáte další kout, kam se odebrat. Třeba za bar, třeba na vzduch, protože ta mlha divně štípe. A pořád to platí - hudba ujde, čekáte, že něco přijde a... ono to nepřichází. S dvojím metrem i bez něj.