Recenze: Threat Signal

RECENZE

/ zpátky na seznam recenzí

Threat SignalRevelations

Garmfrost8.4.2026

Zdroj: mp3, promo od vydavatele

Posloucháno na: phone, Marshall Major IV

VERDIKT: Skladby mají většinou podobný scénář. Máme zde festovní sloku, v níž se kdesi v podhoubí dá dohledat extrémnější náznak, a hitový refrén s různými vstupy, mezislokami a gradací v závěru. Vynikající nářezy, občas hodně příjemné sladké popěvky nahrazuje načinčanost, snaha o pompéznost sem tam přehnanou. Tohle celé je v kostce popsané album se všemi klady a zápory.

Threat Signal jsou dnes vlastně takřka novou kapelou. Od posledního alba Disconnect, kterému jsme se u nás věnovali, uteklo devět let. V sestavě se objevili dva noví členové, styl, který Disconnect naznačoval, je v současnosti plně rozvinut, a na ostré meshu/počátky kapela rezignuje. Threat Signal je sice stále dostatečně razantním spolkem, avšak s tunami melodií, lákavou atmosférou a zpívaných vokálů.

Albu Revelations, opět vycházejícímu pod značkou Agonia Records, opět sluší dobré řemeslo. Nové skladby přes veškerou líbivost oplývají momenty, kdy si příznivec moderního metalu zatřepe s chutí hárem. Nejvýraznějším prvkem nahrávky je zpěv Jona Howarda, posledního zakládajícího člena kapely. Jon vedle svých vokálů je producentem nahrávky, zasedl také za nahrávací pultík, album mimo to i ošetřil mixem. Sympatické beze sporu je, že se nesnaží strhnout veškerou pozornost pouze na svoji osobu. Vynikající vyhrávky, sólové party a drtivá kila obou kytaristů, stejně tak hravá rytmika (bicí+basa) netvoří pouze křoví dominantnímu zpěvu, ale naopak jsou rovnocennými partnery pro pestrý hlasový projev.

threatsignal

Je mi jasné, že většina skladeb nesoucích se ve stínu metalové varianty Linkin Park (myšleno v dobrém) a podobných spolků, nebude po chuti příznivcům raného období Threat Signal. Nahrávka je však natolik svébytná a opravdu dobrá, že zajisté přitáhne fanoušky nové. Třeba i ty, co by si jinak o podobnou záležitost neopřeli ani kolo. Já mám rád melodický metal, tady je cukrové vaty hodně, takže se občas ušklíbnu, ale celkově vzato si Revelations užívám. Nahrávce se věnuji ryze ze studijních důvodů (haha) a přiznávám se, že si Revelations pouštím každý den s přivřenými víčky a někdy mě až bolí noha, jak si poklepávám do rytmu.

Skladby mají většinou podobný scénář. Máme zde festovní sloku, v níž se kdesi v podhoubí dá dohledat extrémnější náznak, a hitový refrén s různými vstupy, mezislokami a gradací v závěru. Vynikající nářezy, občas hodně příjemné sladké popěvky nahrazuje načinčanost, snaha o pompéznost sem tam přehnanou. Tohle celé je v kostce popsané album se všemi klady a zápory. Na zápory i klady bude dobré nahlížet z různých směrů. Někomu bude vadit growl a scream a jinému nakřáple sladký projev. Věc chuti a názoru. Skladby samotné nejsou vůbec špatné. Z celé diskografie Threat Singal mě baví nejvíc. Podobné kapely a jejich nahrávky vůbec neposlouchám, netuším, zda se jedná o trend nebo totální retro, protože před dvěma dekádami bylo podobných kapel na každém rohu milion.

Neřeším, že se stylově rozcházíme. Skladby mě baví. Baví mě kytary, i dobrý zpěv. Bavily by mě víc, kdyby zůstalo o ostřejších momentů se zasekávačkami a parádními sólíčky či extrémnějšího hlasového drajvu. V takových momentech jsou Threat Signal výborní. Skutečnost je ovšem taková, jaká je. Threat Signal jsou v současnosti melodickou partou s hitovými skladbami a přívětivou tváří. Kapela ví, co chce, jde si za tím a je jen na vás, zda se za nimi vydáte nebo je necháte na jejich cestě samotné.

Autor hodnotí:

Čtenáři hodnotí:

Tvoje hodnocení:

DISKUZE K RECENZI

zrušit

Reagujete na komentář

jazzko / 28.1.14 14:49

Zkusil jsem si pustit poslední desku Satyricon, navnaděn recenzí, zvědavý po hlasité kritice fanouškovské obce. Nutno na začátek říct, že Satyricon jsem poslouchal od vydání Nemessis až po Now, Diabolical. Poté jsem se, pro celkově stagnující metalovou scénu, která už mě neměla příliš čím obohatit a z mého pohledu jenom opakovala již opakované, zcela odklonil k hudebním žánrům, které s metalem nemají zhola nic společného, avšak které mi umožnily můj další hudební vývoj. Kapely jako Satyricon, Emperor, Dimmu Borgir, CoF, Immortal, Enslaved a mnozí jiní, na které si z hlavy třeba už ani nevzpomenu, to vše byla jména, která se v mé hudební aparatuře v devadesátých letech, ale i v novém miléniu, objevovala velmi často. Nyní, po osmi letech, jsem zvědavě sáhnul po novince od Satyricon. Satyricon jsou na první poslech umírněnější, pomalejší, čitelnější a jaksi hladší. Ta tam je zběsilé tempo z Extravaganzy, zmizel nádech středověku z Nemessis Divina, postrádám i rockovou přímočarost z Volcana či z Diabolical. Kapela patrně měla vždy za cíl neustrnout na stejném místě a snaha o jakýsi posun v celkovém hudebním vyznění je s přihlédnutím k věku tvůrčího dua Satyr-Frost z mého pohledu zcela pochopitelná a logická. Jinak se na hudbu (ale celkově na jakýkoliv jiný druh umění) dívá člověk kterému je 20 let a jinak ten, kterému je už více než čtyřicet. Syrovost, rychlost a technickou složitost nahrazuje důraz na přednes tónu a hra s barvami zvuku. Rozumím tedy klidným pasážím i rozhodnutí pro analogovou nahrávku (která mimochodem na kvalitní aparatuře zní opravdu velmi dobře). Pánové už nemají potřebu dokazovat, že jsou schopni nadzvukových sypaček a extrémní syrovosti (to ostatně stále jsou), byť i na této desce kdo chce, ten tam i tyto aspekty bez problémů najde. Milovníci extrémní řežby se už hold musí poohlédnout někde jinde. Na chvilku bych se pozastavil při tolika propírané kontroverzní skladbě Phoenix. Je pro mně opravdu překvapením, že jí nazpíval někdo jiný, a že vůbec došlo k rozhodnutí použít čistý vokál. Satyrův hlasový projev přitom považuji za snad to nejlepší a nejďábělštější, co jsem v tomto úzce profilovaném žánru kdy slyšel. Phoenix ale není špatnou skladbou a rozhodně nesdílím názor (patrně většinový), že by byla skladba nazpívaná ležérně, či snad zcela odfláknutá. Naopak, mám pocit, že se dotyčný zpěvák do skladby opravdu snažil položit a v rámci svých hlasových možností vydal ze sebe maximum. Že v žánru jako takovém (a klidně i v celém metalu) zcela chybí opravdu kvalitní zpěváci (čest výjimkám jako třeba Anneke z ex The Gathering), to je holý fakt, avšak na druhou stranu, metalová hudba nikdy nebyla tím správným prostorem pro opravdové zpěváky, ti se realizují ve zcela jiných hudebních žánrech a je to tak naprosto v pořádku. Skladba Phoenix tak pro mně zůstává zajímavým oživením desky a byť bych nechtěl, aby byla třeba taková deska celá, jako jednotlivá skladby vsazená do celku mi přijde více než povedená. Satyricon dozráli do dospělosti a pokračují tak tam, kde je to z mého (ale snad hlavně z jejich) pohledu logické. Rozhodně se jedná o správný krok a za sebe jsem rád, že se Satyricon odmítá zařadit do obrovské haldy kapel, které hrají 20 let stejnou hudbu s minimem invence a s totální rezignací na jakýkoliv hudební progres. Satyricon mě tedy i po dvaceti letech pořád baví.. :)